Po osmnáct let trvajícím manželství jsem měla pocit, jako bychom se řítili do záhuby. Břetislav trávil stále víc a víc času v práci a na fotbale.

Byla to falešná kamarádka, což jsem však nejdříve neprokoukla. Když jsme se na aerobiku seznámili, cítila jsem se osamělá. S manželem jsme spolu byli už osmnáct let, ne že bychom se neměli rádi, ale pociťovali jsme něco jako únavu.

Jako bychom jeden druhého potřebovali míň než dřív. Trávil hodně času v práci a pak na fotbale. I já jsem cítila potřebu mít něco svého, ale fotbal to nebyl docela určitě.

Toužila jsem si s někým od srdce popovídat, svěřovat se, porovnávat, zdali to, co zrovna prožívám, je pro dlouholetá manželství typické, anebo se řítíme do záhuby. A tak jsem přilnula k Renátě. Zjevně pro mě měla pochopení, visela mi na rtech.

I se vztahy měla spoustu zkušeností, byla totiž třikrát rozvedená. Díky ní jsem se cítila daleko líp. Po cvičení jsme zpravidla zašly na kávu.

Ta potvora

„Víš co?“ povídá jednou Renáta. „Tak mě s tím svým zamračeným, nevrlým jezevcem seznam. Omrknu ho, třeba přijdu na to, kde to mezi vámi drhne. Vyznám se, jsem zkušená manželka,“ smála se. Tehdy jsem se ještě smála s ní.

Můj jezevec se vzpíral, tvrdil, že je to nějaký divný, ať si nechám svoje kamarádky, on si nechá svoje kamarády – to je nejlepší způsob, jak si jeden od druhého odpočineme. „Ale já si od tebe nechci odpočinout, já s tebou chci žít!“ vrčela jsem.

Rezignoval, oblékl se lépe než obvykle a strávil se mnou a Renátou ve vinárně několik hodin, spíš křečovitých než příjemných. Tím to mělo skončit, bohužel mu o několik týdnů volala. Potvora!

Jako tyčka

Nikdo mi dodnes nevymluví, že ho svedla. A patrně to trvalo delší dobu. Od té doby jsem ji nenáviděla a doufala, že ji už neuvidím.

Jenomže pak jsem jednou navštívila v psychiatrické nemocnici kolegyni, která trpěla syndromem vyhoření a úplně se sesypala, a koukám – na lavičce sedí Renáta. Ale jaká! Vyhublá, z bledého vrásčitého obličeje svítily nemocné oči, ruce se třásly. Objala mě.

Plakala. „Tak ráda vidím známou tvář,“ štkala. Naplno to neřekla, ale bylo zřejmé, že se tu léčí z alkoholismu. A že za ní nechodí živá duše. Chlapa už nesehnala a kamarádky, vzhledem k problematické povaze, neměla žádné.

„Přijdeš někdy?“ smutně zapípala. Přiznám se, nedokázala jsem říci ne. Připadala bych si jako ten nejhorší ničema.

Magdaléna (61), Svitavy