Domů     Musela jsem si tu holčičku vzít a on ani nemrkl…
Musela jsem si tu holčičku vzít a on ani nemrkl…
8 minut čtení

Chtěla jsem být dětem ve škole nejen příkladnou učitelkou, ale i kamarádkou. Jedna holčička ke mně však přilnula jaksi až příliš.

Coby čerstvě vystudovaná učitelka jsem před dávnými časy nastoupila do svého prvního zaměstnání, venkovské malotřídky v pohraničí. V té době jsem se cítila nanejvýš šťastná.

Vystudováním vysoké školy jsem splnila sen sobě i rodičům, kteří na mě byli náležitě pyšní. Měla jsem snoubence, citlivého, laskavého mladíka, absolventa průmyslové školy, který se živil jako konstruktér. Oba jsme již vydělávali a svatba byla na spadnutí.

Co víc jsem si mohla přát? Přát si víc už by fakticky bylo do nebe volající rouhání, neskromnost. I děti v základní škole mě měly rády, snažila jsem se nebýt pro ně jen učitelkou, ale i rádkyní a chápavou kamarádkou. Práce mě zcela naplňovala.

Jedno děvčátko, tehdy chodilo do druhé třídy, ke mně přilnulo snad až příliš. Vlastně kdo by se divil – nemělo maminku. Holčička se jmenovala Táňa a vyrůstala jen s tatínkem.

Ten se o ni naštěstí dojemně staral, chodil na třídní schůzky a vzorně se školou spolupracoval. Na Táňu mohl být hrdý, dobře se učila a nadmíru slušně se chovala.

Jako vrabčák

Jednou psaly děti sloh na téma Proč chodím rád/a do školy. Nad některými sešity jsem skoro plakala, nejvíc jsem však slzela nad Tániným. „Paní učitelka je úžasná,“ psala. „Rozumí mi, hezky si povídáme, je na mě hodná.

Kvůli ní chodím do školy ráda.“ V takových okamžicích člověk cítí, že jeho práce má hluboký smysl. Zároveň mě napadlo, jak je kruté, že tak malé dítě nemá matku a že život opravdu není spravedlivý.

Já jsem měla vždycky všechno, žije se mi dobře, plní se mi přání, a malé Táně se hned na životním startu stala obrovská tragédie. Na takové věci je lepší nemyslet. Ale jak říkám, Táňa si mě velice oblíbila.

Někdy se ke mně přidala cestou do školy, jindy na mě zazvonila, vhopkala dovnitř jako vrabčák a žadonila, ať jí vyprávím příhody z dětství, přečtu něco hezkého nebo ji aspoň nechám listovat ve starých albech. Jednoho dne přišla s myšlenkou, která mi vzala dech.

V soukromí mi tykala, neměla jsem odvahu ji odkázat do patřičných kolejí. Povídá: „Co kdyby sis vzala mého tatínka za muže? To bys byla moje maminka. To by byla nádhera!“

V rozpacích

Snažila jsem se to obrátit v žert. Usmívala jsem se a v rozpacích vrtěla hlavou: „To přece nejde, Táničko. Tvůj tatínek má svůj život, určitě vzpomíná na maminku, a já mám také svůj život. Budu se vdávat, víš?“ Sklopila oči a zesmutněla.

Cítila jsem se jako největší bídák v kraji, ale jinou odpověď jsem jí dát nemohla. „Škoda,“ vzdychla.

„Už několikrát si mi zdálo, že jsi moje maminka.“ Přistrčila jsem k ní makové buchty a čaj, aby na předmět hovoru raději zapomněla, ale ona se k němu vracela po celou dobu návštěvy. Bylo mi to nepříjemné a nevěděla jsem, co říkat.

Sáhla jsem po knížce pohádek, to jí naštěstí odvedlo pozornost jinam, do dalekých království, kde to ve zlatých zámcích se zahradami plnými cizokrajných květin všechno vždycky dobře dopadne.

Zasněně naslouchala a možná si představovala, že je malou princeznou, kterou moudrý král a vlídná královna milují a hýčkají.

To jediné

Tánina tatínka jsem znala jen z několika setkání. Byl to starší, zachmuřený pán, otcem se stal evidentně dost pozdě. Působil smutně, skoro nikdy se neusmíval a těžce chodil, napadal na nohu.

Ale když jsem mu popisovala, že Táňa je bystré a milé děvčátko a že ji škola baví, tvář se mu pokaždé rozjasnila. „Ona je to jediné, co mi na tomhle světě zbylo, paní učitelko,“ hlesl.

Byl to lesní dělník, po úrazu kulhal a na chléb vezdejší si vydělával všelijak. Prodával jablka, hrušky a doma vypěstovanou zeleninu, nabízel, že leccos lidem v domácnosti opraví, byl zručný. S Táňou žili skromně.

O manželce jakživ neřekl ani slovo, vytušila jsem, že zemřela buďto při porodu anebo v době, kdy byla holčička ještě miminko.

Sirotek

Můj snoubenec mi sem tam jemně vytkl, že na práci myslím až příliš. „Nosíš si práci domů, to vyčerpává,“ mínil. Odpověděla jsem, že už jsem prostě taková. „Taková přecitlivělá,“ upřesnil to můj Jaroslav. Jak moc, to se mělo brzy ukázat.

Nadcházející školní rok byl úděsný, nejvíc pro Táňu a pro mě bohužel též. Ta malá holčička, která vyrůstala bez matky, ztratila ve třetí třídě základní školy i otce, zemřel na následky pracovního zranění, které utrpěl před časem v lese při kácení stromů.

Z Táni se stal sirotek a ze mě uzlíček nervů. Bušila na mě, když jsem usínala, křičela, že tatínek umřel a že si pro ni přijdou. „Už mě chtěli naložit do auta, utekla jsem,“ vzlykala, až se jí třásla ramena. Plakala, dokud si pro ni nepřišel milosrdný spánek.

Dívala jsem se na ni, jak spí v mé posteli, a slzy se mi koulely po tváři. Taková krutost! Taková malá! Sotva otevřela oči, volala tátu. Když si uvědomila, co se stalo, znovu se dala do pláče. „Přijdou si pro mě,“ opakovala stále dokola. „Někam mě zavřou.

Do chudobince, říkala stará paní Blažková. Opuštěné děti se zavírají do chudobince.“ Namítla jsem polohlasem: „Dnes se tomu říká dětský domov, Táničko.“ Křičela: „Nechci do domova! Jsou tam zlí lidi, budou mě tam mlátit!“ Bylo mi nanic.

Hlavou mi běželo, jak bylo fajn být šťastná. Protože teď už nejsem. V té chvíli jsem najisto věděla jen jedinou věc: že Táňu nedám. I kdybychom měly jen my dvě stát proti celému světu.

Studená plotna

Ráno na mě zvonil místní policajt. Před týdnem jsme spolu tancovali na zábavě, říkala jsem mu Bohouši a byli jsme nejlepší kamarádi. Teď se tvářil komisně. „Vydejte dítě,“ řekl. Bitva začala. Odcházel s prázdnou.

Vysvětlila jsem mu, že coby učitelka jistě vzbudím důvěru úřadů. „Táničku si osvojím,“ vysoukala jsem ze sebe. Hlas se mi třásl. „Do té doby zůstane u mě. Je to malá holčička, zhroucená ze smrti otce.

Chcete, aby doživotně skončila na psychiatrii?“ Policista Bohouš smutně zavrtěl hlavou, nic takového nechtěl. Tušil však potíže. „Příbuzné nejste. To se úřadům nebude líbit,“ chmurně prorokoval.

„Chcete-li mi ji odebrat, musíte se uchýlit k násilí,“ štěkla jsem, čímž jsem se ho zbavila. Prohlédl si mě se směsicí vzteku a obdivu a nastartoval vůz. Oddechla jsem si. To nejhorší však mělo teprve přijít.

Shodou okolností byla pěkná neděle a můj snoubenec Jaroslav byl pozvaný na oběd. To, že jsem ho ve víru stresujících událostí nestihla uvařit, bylo ještě to nejmenší.

„Já říkal, že si nemáš nosit práci domů,“ zaúpěl, když spatřil ve svém křesle plačící holčičku. Rozhodla jsem se nechodit kolem horké kaše a zachrčet: „To není práce, Jaroslave. To je sirotek, kterého si osvojíme.

Přišla o maminku a včera o tátu.“ Bylo dlouhé ticho. Zavřela jsem oči. Teď odejde, běželo mi hlavou. Odejde a už ho nikdy neuvidím. Zničila jsem si život. Když jsem oči otevřela, zjistila jsem, že horečně pátrá ve špajzu se slovy:

„A co bude naše dítě, chudinka, obědvat? A co budu obědvat já? Plotna je studená.“ A tak jsem zjistila, že je Jaroslav vskutku ten pravý. Hodný, citlivý, laskavý muž, navlas takový, jakého jsem hledala – a naštěstí našla.

Na nepříjemnosti a válku s úřady, která se dala čekat, jsme byli rázem dva. To bylo báječné zjištění.

Takoví mladí

Vyklubal se z něj prvotřídní táta. S Táňou si okamžitě padli do oka a bezstarostně řádili jako dvě štěňata. Když jsme se o dva měsíce později brali, štěstím plačící Tánička nám šla za družičku a nesla mi vlečku s tak hrdým výrazem, že jej ani nedokážu popsat.

Jaroslavova slovenská babička byla bez sebe údivem, mumlala: „Jak jste si mohli stihnout pořídit desetiletý děcko? Takový mladý lidi!

To snad není možný!“ Když jí Jaroslav vysvětlil, že je Tánička sirotek, o něhož se budeme starat jako o vlastního, moudré oči se jí hned naplnily slzami:

„Já věděla, Jaroušku, že jsi hodnej kluk,“ hladila svého vnuka po vlasech, „ale že jsi takhle hodnej, to jsem netušila.“ Táňa a její děti spolu s našimi nám dělají radost dodnes.

Zuzana (68), Broumovsko

Související články
3 minuty čtení
Na Petra nikdy nezapomenu, byl to úžasný kluk, plánovali jsme svatbu a společný život. Seznámili jsme se, když nám bylo šestnáct. Dodnes, když si na něj vzpomenu, píchne mě u srdce. To byla láska! Taková snad není ani v románech. Přísahal, že jsem a navždy budu největší láska jeho života. Tak hezky se to poslouchalo. Byli jsme však příliš mladí, bylo nám šestnáct. Petr se učil zedníkem, zatí
3 minuty čtení
Už jako mladá jsem snila o tom, že budu létat. Pomyslná křídla mi ale přistřihl manžel. Fascinovala mě letiště, cizí jazyky i představa, že budu poznávat svět. Když mě přijali na výběrové řízení k letecké společnosti, byla jsem štěstím bez sebe. Připadala jsem si, jako by se mi konečně otevřely dveře k životu, o kterém jsem snila. Jenže právě tehdy jsem poznala svého budoucího manžela. Nejdřív
5 minut čtení
Odešel a já na to nebyla připravená. On byl ten, kdo se staral o účty a o praktickou stránku života. Bez něj jsem ztracená, a hlavně bez koruny. Když Hubert zemřel, bylo to nečekané. Zastihlo mě to zcela nepřipravenou, i když poslední dobou vypadal unaveně. Žádné dlouhé loučení, žádná poslední slova. Jednoho rána prostě odešel a nechal mě tu samotnou. Naše poslední chvíle byly obyčejné, téměř b
6 minut čtení
S Petrem jsme spolu žili hromadu let a já si myslela, že máme dobré a stabilní manželství, jaké lidé, kteří se pomalu chystají na důchod, mívají. Pravda byla ale jiná. Divoké city prvních let už dávno vystřídalo hluboké přátelství, jistota a vědomí, že se jeden o druhého můžeme opřít. S Petrem jsme spolu byli přes dvacet let a já měla pocit, že ho znám lépe než kohokoli jiného. Naším největším
3 minuty čtení
Když se mě lidé ptají, proč si nenechám pomoct a proč manžela neumístím do LDN, většinou jen sklopím oči. Ulevilo by se mi. Ale copak mohu? Vím, že to nemyslí zle. Mnozí mi říkají, že bych si konečně odpočinula, že bych se vyspala, že bych zase mohla chvíli žít i svůj život. Možná mají pravdu. Jenže oni nevidí to, co vidím já pokaždé, když se podívám na svého muže. Jiní by zradili, já se roz
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Ohromující sídlo krále pohádek
rezidenceonline.cz
Ohromující sídlo krále pohádek
Nemovitost Los Feliz, postavená společností slavného tvůrce v roce 1932, patří od roku 2011 rusko-kazašskému filmaři Timuru Bekmambetovovi, žijícímu převážně v Izraeli. Ten aktuálně ikonický dům Walta Disneyho v Los Angeles, kde vytvořil například filmy Popelka a Pinocchio, nabízí k pronájmu za 40 000 dolarů měsíčně.   Poté, co pohádkovou vilu za 3,7 milionu dolarů
ZÁBOŘSKÁ POUŤ 2026
epochanacestach.cz
ZÁBOŘSKÁ POUŤ 2026
V neděli 6. září 2026 si můžete užít příjemné pouťové odpoledne před kostelem Narození Panny Marie v kelském Záboří. Od 11:00 hodin vás čeká mše svatá a od 12:00 odpolední program a živá hudba v podání skupiny Ritornello. Je také možná individuální prohlídka budovy kostela v rámci programu Dnů evropského dědictví. Kolem kostela naleznete řemeslné
Proměnil architekt londýnské muzeum v katedrálu přírody?
epochalnisvet.cz
Proměnil architekt londýnské muzeum v katedrálu přírody?
Příroda je tu přítomná na každém metru. Přírodopisné muzeum v Londýně se chlubí nejen výjimečnými exponáty, ale také jeho výzdoba je s přírodou propojena tak, jako snad v žádné jiné budově na světě.   Druhá polovina 19. století je dobou, kdy se světové muzejní instituce předhánějí v tom, čí budova bude okázalejší ukázkou architektonické invence. Ani Londýn nezůstává
Lehký salát se sýrem feta
tisicereceptu.cz
Lehký salát se sýrem feta
Suroviny ¼ vodního melounu ½ žlutého melounu (nemusí být) 2 avokáda 1 citron 2 pomeranče okurky 1 chilli paprička špetka krupicového cukru sůl a pepř 150 g sýru feta hrst mátových lístků
Řecký horoskop
nejsemsama.cz
Řecký horoskop
Už staří Řekové věřili, že náš osud je zapsán ve hvězdách a že lidské povahy odrážejí vlastnosti bohů posvátného Olympu. Každému období v roce vládl jiný vládce. Pod čí ochranou jste se narodila a co to o vás vypovídá? Ares 21. 3. – 19. 4. Stejně jako bůh války, i vy jste rozená bojovnice. Jste vznětlivá, energická a za svou
Když se stůl začne hýbat: Jak Češi v 19. století zkoušejí vyvolávat duchy
enigmaplus.cz
Když se stůl začne hýbat: Jak Češi v 19. století zkoušejí vyvolávat duchy
Zhasnout lampu, sednout si kolem stolu, položit ruce na desku a čekat. Možná přijde duch zemřelého příbuzného, možná zpráva z onoho světa a možná se jen pohne nábytek. Vyvolávání duchů se v 19. stolet
Prominentní vězeň v Olomouci: Rakušané spoutali La Fayetta okovy
historyplus.cz
Prominentní vězeň v Olomouci: Rakušané spoutali La Fayetta okovy
„Dejte nám toho zajatce!“ vykřikne jeden ze spiklenců. Pak seskočí z koně, vrhne se na postaršího vojáka, strčí mu kapesník do úst a nakonec ho odzbrojí. Druhý z mužů mezitím pomůže na nohy La Fayettovi. „Tady,“ vloží mu do rukou peníze a kývne na stojícího koně. „Jeďte do Dvorců. Čeká tam povoz!“ zavolá, když se generál chopí
Tiffany & Co. připomene svou tradici mistrovského řemesla již čtvrtým pop-upem na US Open
iluxus.cz
Tiffany & Co. připomene svou tradici mistrovského řemesla již čtvrtým pop-upem na US Open
Téměř čtyři desetiletí spojují Tiffany & Co. se světem jednoho z nejprestižnějších tenisových turnajů US Open. Americká tenisová asociace USTA a Tiffany & Co. před letošním ročníkem oznamují p
Čeká Britney Spears dítě se svým trenérem?
nasehvezdy.cz
Čeká Britney Spears dítě se svým trenérem?
Zpěvačka Britney Spears (44) pořádně zamotala hlavu celému světu! Na internetu vystavila fotografie, které jako kdyby naznačovaly příchod očekávaného potomka. Na jedné bylo malé body, na druhé plete
Vnuk zařídil naše usmíření
skutecnepribehy.cz
Vnuk zařídil naše usmíření
Kdysi jsem se nepohodla se synem a přestali jsme se vídat. Že mám vnuka, jsem věděla, ale znala jsem ho jenom z fotek, ale osobně jsem ho neznala. Je to už dávno, co jsem svého syna naposled objala. Žije v Anglii, založil si tam rodinu a domů nejezdí. Občas jsme si psali a někdy i telefonovali, ale mezi námi kdysi vyrostla zeď,
Geoglyfy vytvořené dávnou civilizací objevené v amazonském deštném pralese
21stoleti.cz
Geoglyfy vytvořené dávnou civilizací objevené v amazonském deštném pralese
Archeologové díky technologii laserového skenování LiDAR nahlédli pod hustý příkrov stromoví amazonského deštného pralesa, aby pod ním objevili stovky starověkých obrazců vytvořených na zemském povrch
Sedm kultovních hororů: Dnes strachy neusnete!
epochaplus.cz
Sedm kultovních hororů: Dnes strachy neusnete!
Máte rádi ten pocit, kdy se žaludek stáhne strachy i očekáváním a za krkem a na rukou vyrazí husí kůže? Chcete se dnes bát a přitom být v bezpečí? EPOCHA Plus pro vás vybrala 7 hororů, které byste rozhodně neměli minout.     Vymítač ďábla Věděli jste, že nás příští rok čeká remake tohoto nezapomenutelného