Lékař mi vypsal poukaz a odeslal mě na masáže nohou kvůli chronickým otokům. Nebylo mi ani moc divné, že musím platit.
Nohy jsem měla nateklé čím dál víc a už mi nestačila ani pohodlná obuv. Vypadala jsem v ní, jako když jdu pracovat na pole, ale co mi zbývalo! Bosa jsem do zaměstnání chodit nemohla.
Vyzkoušela jsem všechny dostupné krémy, bylinky i diety na odvodnění, ale nic nepomáhalo. „Půjdete na lymfodrenáž,“ nařídil mi lékař a podal mi vypsaný poukaz.
Řekla si o peníze
Ani jsem netušila, jakou vzácnost držím v ruce. Kamarádka si hned postěžovala, že ona mámí ze svého lékaře onen poukaz už snad dva roky. Pyšně jsem se objednala na rehabilitaci a těšila se, jak mi masáže pomohou.
Jedinou odbornicí na tuto proceduru byla taková sympatická ženská. Líbila se mi. Hned jsem jí důvěřovala a v duchu si říkala, jaké mám štěstí. Vyzvala mě, abych se svlékla do spodního prádla, a když jsem se uložila na břicho, řekla jen tak ledabyle:
„Budete doplácet dvě stovky. Víte o tom, že?“ Nevěděla jsem, ale samozřejmě jsem souhlasila. Na příští masáž jsem jí k těm dvěma stovkám přidala ještě kafe, abych jí udělala radost. Masáž nohou mi dělala dobře.
Zvědavost mi nedala
Cítila jsem se lehčí a nohy mi trochu splaskly. Měla jsem radost a hned zašla do prodejny obuvi. Toužila jsem po pěkných botkách a mohly být klidně i drahé. Zasloužila jsem si je!
Prodavačka mi nabídla krásné, kožené sandálky a já se hned pochlubila, kam chodím. Zadívala se na mě trochu zkoumavě, trochu nevěřícně.
„Víte, taky jsem tam chodila, ale žádný doplatek po mně nikdo nikdy nechtěl!“ Pokrčila jsem rameny, zaplatila boty a cestou jsem přemýšlela o prodavaččiných slovech. Nakonec jsem zavolala do zdravotní pojišťovny.
Chvíli si mě přehazovali jako horký brambor, ale nakonec mě ujistili, že doplatek na můj poukaz neexistuje.
Moje odvaha ji překvapila
Platím prý zbytečně a mám okamžitě nahlásit, kdo peníze po mně vyžaduje. Připadala jsem si jako žalobníček. Nechtěla jsem nikoho udávat, ale taky jsem nechtěla zbytečně platit. Při příští masáži jsem podala masérce prázdnou obálku.
„Ta je na ty doplatky,“ řekla jsem jí a pokračovala: „Informovala jsem se na pojišťovně. Moc je zajímá, kdo je na mně vymáhá. A kafe bych prosila taky. Myslím, že vy si žádnou radost nezasloužíte!“ Masérka vypadala, že zkameněla. Stála a zírala, nic neříkala.
Potom se na mě rozkřičela, co si to dovoluji. Tak jsem z kabelky vytáhla telefon a udala ji. Přímo před ní. Před jejíma očima!
Musela všechno vrátit
Moc se mi ulevilo. Hlavně proto, že jsem přemohla svůj ostych. Že jsem se dokázala vzepřít! Ale bylo toho ještě málo. K pomstě jsem potřebovala ještě něco udělat. Otevřela jsem dveře její ordinace a oslovila čekající:
„Tak dneska bude paní masérka vracet přeplatky. Ona se spletla a většina z vás to bude mít zadarmo!“ Udiveně na mě hledělo asi deset párů očí. Ale všichni lidé byli nadšeni. Hrnuli se dovnitř a div se nepošlapali. Ten den stál moji masérku hodně peněz.
A mně spoustu radosti. Na masáže jezdím jinam, ale už je snad ani nepotřebuji. Je mi lehce i bez nich! A manžel, ten je na mě hrdý, že jsem se zlodějce postavila.
Vlaďka J. (59), Jihlava
