Litovala jsem ho, protože stále jen naříkal. Všechno ho bolelo a nemohl nic dělat. Moji péči a oddanost bral jako samozřejmost.

Asi jsem byla moc důvěřivá a neviděla, co bylo zřejmé. Trvalo skoro rok, než mi došlo, že mě jen využívá! Můj údajně nemocný bratr nebyl až tak nemocný, jak se zdálo. Všechno začalo úplně nevinně. Tak kdo by ho podezíral z nějakého podvodu?

Tvrdil, že je mu zle

Zazvonil u mých dveří a byl bledý jako stěna. Prý je mu hodně dlouho špatně a nedojde už ani na nákup, natož aby si něco uvařil. Bydlí sám a nemá se o něho kdo postarat. Bylo mi ho moc líto a přišlo mi, že hodně zhubl.

Pozvala jsem ho dál a domů už ho nepustila. „Pobudeš chvíli u mě. Než se ti udělá lépe. Místa mám dost a ráda se o tebe postarám!“ nařídila jsem mu. Skočil na gauč v obýváku, prý co nejblíže televizi. Zde už zůstal.

Po pár dnech trochu obživl a hned, že má chuť na bramborový guláš, palačinky a domácí puding, jaký nám kdysi vařila naše milovaná maminka.

Starala jsem se

Umřela, když byl ještě malý, já byla o celých deset let starší a bylo mi zrovna osmnáct. Mohla jsem si bratra nechat, což jsem udělala. Později, když se vyučil, jsem se vdala, ale manželství dlouho nevydrželo. Zůstaly mi na krku dvě děti a bratr taky.

Nakonec si našel malý byt a odstěhoval se. Prý je to lepší pro nás oba, ale hlavně pro jeho budoucnost. Že si chce najít někoho k sobě. Trvalo mu to nějak dlouho, zdálo se mi, že nakonec to hledání vzdal. Vždycky u mě našel nějaké jídlo, když bylo nejhůř.

Neoženil se ani neměl nějakou dlouhou známost. Vždycky jsem si říkala, že z lenosti, ale potom jsem se napomenula, že jsem přísná a křivdím mu.

Jen simuloval

Teď tady ležel jako hromádka neštěstí. Podstrojoval jsem mu jeho oblíbená jídla. Po pár týdnech se zakulatil a jeho tváře získaly růžový nádech. Vypadal naprosto zdravě!

„Ty, Petře, co kdybys šel na vzduch, na procházku,“ lákala jsem ho, ale on nechtěl ani slyšet. Začal si stěžovat na bolavé nohy, záda, břicho i hlavu. Každý den zmínil nějakou novou bolest. K lékaři jít nechtěl. Napadlo mě jít podívat se do jeho bytu. Zda je v pořádku a neteče třeba voda.

Musí pracovat

Poštou přeplněná schránka volala po otevření a sousedka už na mě číhala. „Tak co ten váš povedený bratříček? Není už v kriminálu?“ zeptala se a já údivem jen polkla. Dozvěděla jsem se, že bratr dluží kdekomu. Byt chce zabavit exekutor.

Domů jsem se přihnala jako velká voda. Strhla z něho peřinu a požadovala vizitku na exekutora. Byt jsem od bratra koupila a splatila jeho dluhy. Zadarmo ovšem u mě nebydlí. Chodí do práce, mzdu mi odevzdává a u mě si musí vše odpracovat.

Vymaloval byt, natřel dveře a nyní bude pokládat plovoucí podlahy. Odporovat si netroufá. Vlastně ani nemuká, jen abych ho nevyhodila. Moc dobře ví, že z něho může být, v cuku letu, bezdomovec, když mě dost naštve!

Slávka R. (63), Rakovník