S Janou se známe od puberty. Seznámily jsme se na tenise. A staly se z nás hned kamarádky. A to celoživotní. Až donedávna…

Tenis u nás, tehdy ještě na vesnici, se rozhodlo postavit pár tenisových nadšenců, protože se jim už nechtělo jezdit do nejbližšího města. Místo pro budoucí kurty bylo nádherné. Hned u řeky Lužnice.

Tehdy, před padesáti lety, se rozhodlo, že kurty budou antukové a tři. Vévodit jim bude klubovna, kterou navrhl zdarma jeden z tenistů, známý architekt.

Konečně jsem měla parťačku

Myslím, že to bylo období, které by dnešním mladým neřeklo vůbec nic. Všichni tam dělali zadarmo, pomáhaly jsme i my děti, a podle toho jsme pak k tenisu měli všichni bližší vztah.

Později se „náš“ tenis dostal na takovou úroveň, že dokonce hrál okresní a krajské soutěže. Tehdy k nám do oddílu přibyla Jana. Byla jsem šťastná, protože do té doby jsem byla sama mezi samými kluky.

Ne že by mi to tak vadilo, vždy jsem byla spíš kluk než holka, ale na prahu puberty se naše zájmy začínaly přece jen trochu měnit. Jana byla sportovní gymnastka, mnohem drobnější než já a opravdu taková holčičí.

Asi i díky ní jsem se víc začala zajímat o parádu. Ne že by se to doma setkalo s pochopením: „Nějak se ti začínají zapalovat lýtka,“ vyprovázel mě vždy táta na trénink se značnou nelibostí v hlase.

Když jsem pak neudělala něco dle jeho představ, na trénink jsem vůbec nesměla! S Janou jsme se staly nerozlučnou dvojkou. Já bydlela v chatě u tenisu, ona na Strkově.

Spolu jsme jezdily na kolech po okolí, ať už se koupat, nebo na různé srazy s chlapci, kteří nás skutečně začínali zajímat čím dál víc.

Byl to karambol

Bývaly to krásné prázdniny. Jednou, bylo to krátce před maturitou, která Janu čekala na zdravotní škole a mě na gymnáziu, jsme se rozhodly navštívit kamarádku v deset kilometrů vzdálené vesnici.

Když jsme se vracely v podvečer domů, jela jsem pár desítek metrů za Janou, která přece jen díky gymnastice měla lepší kondici než já. Najednou jsem zahlédla, jak Jana letí přes řídítka a ona i kolo zaletěly do škarpy vedle silnice.

Kdybych ji neviděla padnout, ani bych nevěděla, že tam je. Ještě než jsem k ní dojela, už jsem stopovala auta. Tehdy nebyly mobilní telefony. Když jsem ke kamarádce dojela, zjistila jsem, že je v bezvědomí.

Naštěstí hned zastavila dvě auta a další jelo k telefonní budce volat záchranku. Kdyby tam byla Jana sama, bůhví, jak by to dopadlo.

Dělala jsem, co jsem mohla

Ve škarpě mohla ležet hodiny a mohla prochladnout a zemřít. Dříve než přijela sanitka, se kamarádka začala probírat. Protože mi Jana občas vykládala, co se ve škole učí, nedovolila jsem, aby s ní řidiči, co zastavili, hýbali.

Jak mi později řekli, bylo to dobře. Měla naštípnutý obratel a my jí neopatrným pohybem mohli hodně ublížit. Prý by mohla i ochrnout. Naštěstí má Jana tuhý kořínek, tak byla po pár měsících zase ve formě.

Mezitím jsme se obě vdaly, měly děti, ale kamarádkami jsme zůstaly. Nikdy by mě nenapadlo, že by naše kamarádství mohlo skončit, ale skončilo. Janě se po odchodu dětí z domova začalo hroutit manželství.

Je fakt, že ona nebyla nikdy věrnou manželkou, ale její manžel to nevěděl. Ale před rokem se role vyměnily a milenku si našel Miloš.

Nechápala jsem vůbec nic

A Jana to neunesla. „Jak mi to mohl udělat?“ hořekovala u nás doma denně. Já i můj muž jsme jí domlouvali, chlácholili a utěšovali. Jak jsem nakonec zjistila, můj muž ji utěšoval ještě o něco víc než já. Před měsícem za mnou přišel a řekl mi:

„Nezlob se, zamiloval jsem se do Jany a chci s ní odejít. Začneme jinde a znovu,“ řekl potichu, ale poměrně jasně. Vůbec jsem napřed jeho slova nechápala. Vždyť mezi námi nebylo nic špatně.

To mi manžel odsouhlasil

„Ale také to nebyla žádná velká vášeň. Tu teď prožívám poprvé v životě,“ sekl mě nelítostně, sbalil se a odešel neznámo kam. Napřed jsem se snažila dovolat své, teď už bývalé kamarádce, ale ta mi telefon zavěsila.

Potom jsem zkoušela i jejího Miloše, ten mi ale sdělil, že jeho už žádné Janiny avantýry nezajímají. Že se od své milenky dozvěděl o jejích veškerých záletech a za jakého pitomce byl a že podal žádost o rozvod.

Našla si dobrou partii

„Tak proto mi teď bere mého manžela!“ svitlo mi. Ta potvora jde jenom po majetku a penězích! Jana totiž, na rozdíl ode mě, vždy upřednostňovala movitost před láskou a milovala různé dárečky, šatičky, nehýtky a dovolené.

Dřív jí to platil její Miloš, ale kdo by jí to financoval teď? Jako rozvedená by na nic z toho neměla peníze. Můj manžel dobře vydělával, dobře ho znala a byl takříkajíc při ruce. Nikdy by mě nenapadlo, že by byla schopna až takového podrazu.

A tak si zvykám na život single a věřím, že každému se vrátí, co zasel. Nic jiného mi ani nezbývá!

Pavla T. (59) Poděbrady