Potkala jsem u řeky přízrak, do kterého jsem se překvapivě rychle zamilovala. Ale tomu se nelze divit, vždyť mi bylo sedmnáct.

Jaro přišlo dřív, zahrady a louky kvetly jako o život, byla sobota, a tak jsem se vydala na romantickou procházku kolem řeky. Co kdyby mě tam potkala láska? A jak jsem se tak courala voňavou jarní trávou, najednou jsem vyjekla.

Spatřila jsem fatu morgánu, rytíře na koni. Trčela jsem na místě a zírala jak vyvoraná myš. Normální rytíř v brnění, normální veliký kůň.

Jako bych omylem nastoupila do stroje času a ocitla se v dobách, o nichž naší usínající třídě nezáživně vyprávěla dějepisářka Kousalová. Vše se záhy vysvětlilo. Dali jsme se s přízrakem do hovoru a ten přiznal, že se vzadu za ohybem řeky natáčí pohádka.

Filmaři z Prahy

Takže nikoli přelud, ale filmaři z Prahy. Šla jsem ho doprovodit zpátky, ukázalo se, že si udělal vyjížďku navzdory zákazu, někdo mu tam pořádně vynadal a jedna holka mi šeptala:

„No jo, to je prostě Pepa, on to udělal schválně, aby se vytahoval.“ Zkrátka byl to vejtaha z Prahy a zamilovat jsem se do něj neměla, ale bylo mi zkrátka sedmnáct. Ještěže naši nic netušili!

Kdybych doma řekla, že jsem se zakoukala do komparzisty z Prahy, nepouštěli by mě ani na zahradu. Takže jsem mlčela jako hrob. Filmaři se tu usídlili na čtrnáct dní, bydleli v místním hotelu a v několika penzionech.

S Pepou jsem začala chodit, ale kamarádky si ťukaly na čelo: „Mysli! Za pár dní ti odjede a zapomene, že nějaká vesnická husička, kterou potkal u řeky, když machroval na koni v brnění, vůbec existuje.“ Tušila jsem, že mají pravdu.

Jenomže srdci se poroučet nedá. Ale pochybnosti ve mně hlodaly. Lidi tu na filmaře dost nadávali. Zaslechla jsem, jak se hotelová recepční rozčiluje, že akorát „dělaj randál, dluhy a nemanželský děti“.

Jako policajti

No a pak Pepa odjel do Prahy a já jsem z toho div neonemocněla. Jaro čarovalo, ale moje láska byla daleko. Navíc se vše rozkřiklo, místní se mi smáli a něco se doneslo i k našim, kteří řádili a začali mě hlídat jako policajti. Potom přišel první dopis od Pepy.

Vážně mi napsal, Tehdy jsem si řekla, že ať si kdo chce, co chce, říká, Pepa to se mnou nejspíš myslí vážně. A bylo tomu tak. Když jsem odmaturovala, přijel požádat o moji ruku. Vesnice měla oči navrch hlavy.

Posměváčkové zalezli hluboko do houští a nevěřili svým očím. Jaké z toho plyne poučení? Že ne každý, kdo dělá u filmu, musí být bezcharakterní bídák.

Kamila (61), Žďársko