Dodnes nechápu, jak mohli moji rodiče překonat vše, co jsem prováděla. Že nade mnou nezlomili hůl.

Byla jsem klidné dítě z pohodové rodiny, jenže pak se naši rozvedli, já jsem se ocitla v pubertě, takže jsem to nezvládala moc lehce.

Rebel bez příčiny

Přitom u nás ani nebyly žádné hádky, dnes vím, že se rodiče chovali maximálně ohleduplně kvůli mně. Jenže jsem se chytla špatné party, potulovali jsme se, chodila jsem za školu, hodně jsme pili, zkusila jsem i nějaké drogy. Takové dítě bych mít nechtěla.

Když mi bylo 15 let, utekla jsem poprvé z domova. S klukem, o kterém jsem si myslela, že budu po jeho boku.

Zavřeli moji lásku

Netoužila jsem po svatbě, jen po tom mít vedle sebe oporu. Jenže to jsem si neměla vybrat průšviháře, který nakonec skončil za mřížemi. Já jsem se vrátila k mamince, v jejíž péči jsem byla. Vím, že byla nešťastná. A i tatínek.

Našla jsem si dalšího výlupka a s ním jsem otěhotněla. Klárka se narodila, když mi nebylo ještě ani osmnáct. Pak jsem si řekla, že je možná načase vést zase normální život. Maminka najednou měla dvě děti, protože jsme všechny žily v jednom bytě.

Najednou jsem měla zničený život

Otec Klárky nefungoval, i když zpočátku se snažil. Byl ovšem nezodpovědný. Nechodil za námi, jak sliboval, samozřejmě jsme neměli na to, abychom bydleli spolu. Jmenoval se Radek a časem prostě zmizel.

Nakonec jsem se dozvěděla, že utekl někam na Moravu, po revoluci do Německa. Občas jen napsal. O penězích ani nemluvím, ty neposílal. Já mezitím dospěla, dodělala si učňák a začala jsem pracovat.

Co se týká soukromí, najednou jsem byla oproti vrstevníkům spíš zabrzděná. Mé kamarádky se postupně vdávaly a rodily jako o závod. Jak se tehdy na tu dobu slušelo. A já? Nic. I když jsem měla brzy první dítě, pak jsem se trápila, že nemám tu klasickou rodinu.

Ten pravý stále nikde. I když jsem už žila normální život. Najednou jsem si uvědomila, že to je trest za mé dřívější chování.

Babička mi poradila

Chtěla jsem víc dětí. Začala jsem panikařit. Měla jsem obavy, jestli to všechno stihnu. „Holčičko, ty ses nás natrápila,“ řekla mi babička, která ale vzápětí dodala, že se nemusím bát. Ona měla vždycky zvláštní schopnosti, kdy viděla budoucnost.

Tehdy mi řekla, že si na dítě počkám, ale že to bude možná i pět let. Pak jen dodala: „Já už to ale neuvidím.“ To byla nejmrazivější věta, co jsem kdy slyšela.

Na jednu stranu jsem to chtěla hodit za hlavu, protože to byly takové ty řeči, které se nemusí vyplnit, zároveň mě ale děsilo, že babička se v těchto věcech nepletla.

Zase ten špatný

Do cesty mi přišel Filip. Na první pohled sympaťák, všichni si ho oblíbili, jen babička si mě jednou vzala stranou a říkala, ať si dám na svého chlapce pozor. Byla jsem obezřetná, ovšem stejně jsem, asi zaslepena láskou, neviděla jeho nevěry.

Dlouho jsem si to nechtěla připustit. Pak ale babička onemocněla. A najednou se něco zlomilo. Viděla jsem, že Filip není nadšený z Klárky. Nebyl rád, že už mám dítě. On chtěl navíc vždy syna. Tak jsem ho vyhodila. Nechtěla jsem ani to, aby babička odešla s pocitem, že jsem skončila špatně.

Přišel další vtipný

Přišel další muž. Toník. Také ale žádná výhra. Pak další nápadník. A zase jiná neslavná známost. „Nikam nespěchej,“ nabádala mne babička. Pak odešla. Tiše a klidně. Jako kdyby věděla, že se my, její děti, budeme mít dobře. Od té doby jsem se už netrápila.

Ani tím, že pan Dokonalý je stále v nedohlednu. Možná jsem to i vzdala. Pak se objevil Zdeněk. Sympatický mladý muž, potkali jsme se náhodou, když jsem šla vracet do videopůjčovny nějaké kazety.

Konečně ten pravý

Všiml si mě a okomentoval sbírku romantických slaďáren, které jsem nesla. Utrousila jsem něco ve smyslu, že to je zase „jeden“, co si připadá vtipný. Pozval mě ale na kafe, a protože mi imponovala jeho drzost, souhlasila jsem.

Bylo to 10 měsíců před tím, než měla uběhnout babiččina prorokovaná pětiletka. Se Zdeňkem jsme spolu začali chodit. A do měsíce jsem otěhotněla. Narodila se nám holčička, které jsme dali jméno Anička. Podle babičky Anny.

Uteklo mi, co chce ona

Konečně se mi splnil sen. Jenže v té době se má první dcera Klárka ocitla v pubertě. A začala žárlit. Že má její sestřička výsadní postavení už jen kvůli jménu babičky. Najednou se v Kláře zrcadlilo vše, co jsem rodičům prováděla já.

Utíkala z domova, nebyla s ní domluva, tehdy bylo snazší dostat se k drogám, takže do toho spadla víc. Skončila i v léčebně.

Není to dobré. Co zmůžu?

Klára se z toho všeho vlastně nikdy nevzpamatovala. Celým životem nešťastně proplouvá, má dceru, kterou mám v péči já. Klára snad drogy už nebere, ale dost pije. Střídá zaměstnání i muže. Dnes si říkám, že je skvělé, že tohle mi babička nepředpověděla.

Jsem tu pro své děti vždy, ale u Kláry se obávám, že už se nepodaří napravit její život tak, aby byla šťastná. Vlastně se mi ukázalo, jak bych dopadla, kdybych neměla vůli. Jen u dcery to selhání bolí mnohonásobně víc.

Jana T. (72), Mikulov