Objeví se vždy znenadání a pak zase zmizí. Muž v černém, který za mnou chodí jako temný stín. Nevím, jestli je to můj anděl, nebo sám ďábel!

Odjakživa jsem milovala přírodu a ráda se už v dětství procházela sama lesem, loukou nebo podél potoka za naším domem. V dětské fantazii jsem si vytvořila svůj svět plný víl a kouzelných bytostí a zapomněla vždy na okolní svět.

Na školním výletě ve druhé třídě mě najednou vyděsilo nečekané setkání, při němž mi naskočila husí kůže. Procházeli jsme s ostatními spolužáky krásným, rozkvetlým parkem, když v tom jsem si všimla, že za stromem stál vysoký, bledý muž. Zastavila jsem se a dívala se tím směrem.

Na hlavě měl velký černý klobouk a upřeně mě pozoroval. Ve své fantazii dítěte jsem ho vnímala jako nebezpečného, zlého čaroděje. Utíkala jsem rychle za dětmi a otáčela se za sebe, jestli mě nepronásleduje. Ještě dlouho se mi zjevoval ve snech jako noční můra.

Časem jsem ale na zážitek z parku zapomněla. Až v dospívání se mi zase připomněl. Jednoho večera jsem si krátila cestu z diskotéky domů uličkou, která mě děsila svou ponurostí i ve dne. Město bylo tiché a ponořené do mlhy, která se zvedala od nedaleké řeky. Najednou se za mnou ozvaly kroky.

V tu chvíli mě napadlo, že jsem hodně zariskovala a měla jít s kamarádkami, které šly stejnou cestu z diskotéky dříve. Otočila jsem se. Stál tam on, nehybně.

Hned jsem ho poznala. Vzala jsem nohy na ramena a utíkala jako o život posílena dávnou hrůzou z dětství.

Osudný den

Od té doby pokaždé, když jsem byla sama, jsem ho někde zahlédla. Jeho přítomnost mě přiváděla do rozpaků, neustále jsem měla pocit úzkosti. Bála jsem se ho. Vyhýbala jsem se tedy místům, kde jsem mohla zůstat opuštěná.

Jednoho osudného odpoledne jsem pospíchala autem po dálnici. Den byl opravdu hektický, nestíhala jsem nic a vše na mě padalo. Neustále mi někdo telefonoval a já nestíhala řešit pracovní záležitosti.

V návalu stresu jsem přestala sledovat trasu a ošklivě nabourala do nákladního auta přede mnou. Byl to šok, nezvládala jsem se ani pohnout, nedokázala jsem otevřít oči, jen jsem cítila kouř a silné, horoucí teplo, které mi zalilo tvář.

Hlídal mé bezpečí?

Něčí ruce mě však chytily kolem pasu a tahaly velkou silou pryč z toho sálajícího pekla. Cítila jsem, jak se kouř vzdaluje, a pootevřela omámeně oči. Byl to on! Muž v klobouku, držel mě v náručí a pokládal na zem.

Zavřela jsem oči a nechala vše plynout ve snech. Nikdo nechápal, jak jsem se dostala z auta ven, a unikla tak jeho požáru. Jen já vím, že mě zachránil neznámý muž, co mě celý život pronásleduje.

Nikdo ze svědků však postavu, jakou jsem popisovala, neviděl. Tajemný muž, který mi zachránil život, jako by nikdy neexistoval, já ho přesto znala. A na mé svatbě mě přišel opět navštívit. Slavila jsem svůj velký den, když v tom můj zrak přitáhla známá postava.

Stál v temném rohu místnosti a díval se opět přímo na mě. Pokývala jsem na něj hlavou a zeptala jsem se ihned svého nastávajícího, kdo je ten muž v koutě. On mi však odpověděl, že nikoho nevidí!

Natálie (54), Praha