Když jste rodič, bojíte se o své dítě. Pokud hlídáte vnouče, máte strach ještě větší. Přesto tak nějak tušíte, že se přece nemůže nic stát. Já bohužel vím, že může.
Je to už 12 let. Tehdy jsem byla ještě šťastná babička. Pavlíkovi byly tři roky. Myslím na něj, když chodím tou zpustlou zahradou. Když tu pobíhal, sekali jsme to spolu a pleli. Dnes? Pro koho bych to dělala?
Moje jediné milované štěstíčko
Pavlík, můj syn, byl naše jediné dítě. S manželem, také Pavlem, jsme měli moc hezkou rodinu. Když se náš syn ve 22 letech odstěhoval, měli jsme si s mužem stále co říct. Nenarazili jsme na problém, že dům je prázdný a my bychom nevěděli, jak spolu vycházet.
Pavel nás stále navštěvoval i s Renatou, jeho dívkou. Bohužel synovy svatby se můj muž nedočkal, dostal infarkt. Tehdy jsem byla sama. A tak za mnou syn i s rodinou jezdil častěji. Renata byla moc hodná, starala se o mě. Dlouho mě nemohlo nic rozptýlit.
Narodila se nová naděje, můj Pavlík
Pak se narodil Pavlík. Sluníčko mého života. Cítila jsem absolutní pocit štěstí. Sice jsme na Pavlíka byly dvě babičky, ale Renatina maminka měla ještě vnoučátka od Renatiných sourozenců.
Milovala je všechny stejně, ale Pavlík jezdil raději ke mně, protože měl babičku jen pro sebe. A já ho tak zklamala!
Nemohla jsem přece za to, co se stalo!
Pavlík byl tehdy u mě. Běhal po zahradě jako vždy a já vařila oběd. Najednou jsem slyšela křik. Vykoukla jsem z okna, můj klouček se topil v bazénu. Běžela jsem mu na pomoc.
Jenže jsem zakopla o hračku. Tu plastovou Tatru, kterou si Pavlík stále neuklízel. Pak si pamatuji, jak mě budil soused. Ptala jsem se, co je s Pavlíkem. A najednou jsem slyšela sirénu. Přijela sanitka, záchranáři se starali o mě i o Pavlíka. Jenže u něj prý už bylo pozdě.
Nikdy mi neodpustili, že se to stalo mně
Soused náhodou uviděl Pavlíka v bazénu. Zalarmoval okolí, zavolali i syna. S Renatou přijeli pozdě. Když se dozvěděla, co se stalo, začala mi vše dávat za vinu. Ale já také trpěla. Milovala jsem Pavlíka! Skončila jsem na psychiatrii.
Syn se tak nějak staral, jsem přece jen máma. Ale bylo vidět, že tím také trpí. Navíc pak za mnou už nikdy nepřijel domů. Do rodného domu. Nemohl vidět ten bazén. Já dům prodala.
Žiju teď sama, vnučku jsem nikdy neviděla
S těžkým srdcem jsem se loučila se sousedy, kteří mi byli největší oporou. Viděli, co se stalo v naší rodině po té tragické události. Pomáhali mi se vším, byli trpěliví, nahrazovali mi syna i snachu, která se ode mě odvrátila, když se uzavřela do svého smutku.
Teď žiju v paneláku a jsem sama. Vím, že se Pavlovi a Renatě narodila dcerka. Ale Renata mi ji nechce ani ukázat. Nikdy jsem ji neviděla. Pavel nic nezmůže. Asi nechce. Pořád má pocit, že za to může i on, protože se to stalo jeho mámě.
Její by se to nepřihodilo, protože s malým nebyla tak často. Přece jsem to ale tehdy neudělala schválně. To už svoji rodinu nikdy neuvidím? Nepoznám vnučku? Vždyť jsou jediní, koho mám.
Karolína H. (64), Znojmo
