Když jsem se vdala, nastěhovali jsme se do domku u lesa. Na vzrostlou třešeň jsme umístili dětskou houpačku. Ta se v noci sama od sebe houpala.
Stalo se to už dávno, v době krátce po mé svatbě. Nastěhovali jsme se s manželem Markem do útulného domečku a já se nemohla dočkat, až si ho zařídíme po svém. Po nocích jsem ale nemohla spát, budilo mě vrzání houpačky na staré třešni. Sousedé nám pak prozradili děsivou minulost zahrady.
Domeček u lesa
Konečně jsme se přestěhovali k lesu za město, jak jsme o tom s manželem dlouho snili. Děti mohly celý den pobíhat venku a nerušil nás věčný hluk velkoměsta.
Přesto jsem se první týdny paradoxně nemohla pořádně vyspat a dlouho mi trvalo, než jsem si uvědomila, co mě pořád budí.
Každou noc mě budilo vrzání
První den po nastěhování našly děti v dílně starou houpačku, a tak jsme ji pověsili na strom. Vybalování mě zaměstnávalo celé dny, stejně jako malé děti. Do postele jsem padala naprosto vyčerpaná, přesto jsem měla lehký spánek.
Po nějaké době jsem vylezla z postele, abych se šla podívat po domě. Ze zahrady jsem najednou zaslechla jemné vrzání a skřípání. Nebyl to velký hluk, zato vytrvalý. Asi zdroj mého buzení, usoudila jsem.
Za oknem jsem spatřila rozkývanou houpačku, kovové kroužky na skobách byly už pěkně zrezivělé. Kdo ale houpačku rozhoupal? Že by vítr? A tak jsem ji přivázala ke kmeni a šla spát.
Mohla jsem ji ale přivazovat, jak jsem chtěla, vždy jsem ji pak našla uvolněnou a v noci mě budil její skřípot. Manžel ani děti můj problém se spánkem nesdíleli, takže jsem si myslela, že už blázním, a houpačku jsem umístila na noc do garáže.
Hluk neustával
Když mě ale další noc vzbudilo vrzání, už jsem dostala strach. Nehnula jsem se z postele, jen jsem si dala do uší špunty. Ráno jsem však houpačku na stromě nenašla, takže se mi to asi muselo zdát. Nebo jsem si na ten skřípot zvykla natolik, že mě budil i bez houpačky?
Stará tragédie
Ten den jsme pozvali sousedy na kávu a bublaninu, abychom se spřátelili. Když jsem se zmínila o svých nočních běsech, po tváři jim přejel stín. Nechtěli ale před dětmi nic bližšího říct.
Pak mi mezi čtyřma očima sousedka prozradila, kdo žil v domě před námi a co se tam stalo za neštěstí. Kdybych to věděla, možná bych ani nabídku koupit dům nepřijala. Před dvaceti lety se v rodině, která tu žila před námi, stala tragédie.
Nešťastně zamilovaný chlapec z vedlejší vesnice, kterému dívka neopětovala lásku, se oběsil na stromě její zahrady. Byla to místní tragédie, nicméně je to dávno a nikdo nám o tom neřekl.
Pokoj jeho duši
Na radu kamarádky jsem posypala strom solí a bylinkami, zapálila svíčku a vykuřovadlo a jednou večer ducha slušně požádala, aby nás nerušil. Od té doby už byl naštěstí klid, nicméně na strom jsme už houpačku neumístili.
Kateřina J. (52), jižní Morava
