Brát v životě všechno vážně a doslova je neskonalá hloupost. Dnes už to vím a je mi dobře na světě.
Moje kamarádka Petra se tváří naprosto zoufale. „To byl tedy pěkný trapas. Už tam nikdy nejdu. A ty ses tomu ještě smála.“ Dívá se na mě vyčítavě. „Taková strašná ostuda! Co si o mně pomyslí.
Že už jsem snad nesvéprávná?!“ Smála bych se klidně dál, ale vím, že ona by to nepochopila. To, že v cukrárně nejprve vylila kávu na stolek a pak si kus dortu místo do pusy hodila do otevřené kabelky, je přece situace, kterou jen tak nevymyslíš.
Petra to považuje za hrozný trapas. Prostě k nepřežití! Tak hrozný, že už do té cukrárny ji nikdy nedostanu. Ale co, také bych to tak ještě donedávna pravděpodobně brala. Naštěstí jsem už nad věcí.
Podle pravidel
Moji rodiče byli dost akurátní a přísní. Rodinný život se odehrával podle přesně daných pravidel. Všichni jsme je dodržovali, stejně jako zásady slušného chování.
Jako dítě jsem neznala nic jiného a v přísně ohraničených pravidlech jsem se cítila celkem bezpečně. To mi pomáhalo i v dospělosti. I přesto, že jsem si často uvědomovala, že některé věci posuzuji příliš přísně.
Co se stalo?
Ať jsem se ale snažila, jak jsem chtěla, zachránit moje manželství se mi nepodařilo. Manžel můj dril a věčné omlouvání se za to, že jsem něco neudělala dokonale, neunesl.
Rozvod jsem tehdy brala jako velké osobní selhání a neustále jsem přemýšlela o tom, kde jsem udělala chybu. Pořád jsem se obviňovala a sama sobě nedokázala odpustit.
Nakládala jsem si stále více a více povinností, jako bych se tím trestala, jako bych tím mohla smýt svoji vinu. Byla jsem jak sešněrovaná těmi „správnými“ představami o tom, co se má a nemá, co je vhodné a co neslušné.
Dost mě to zaskočilo
Čas utíkal a najednou ze mě byla postarší unavená a uštvaná ženská. A tehdy jsem potkala Pavla. Přišlo to, co jsem ani nečekala, ani nezažila. Bláznivě jsem se zamilovala. Pavel byl skvělý společník a mé city spontánně opětoval.
Přesto jsem se pořád hlídala, abych si zbytečně „nezadala“. Ten příval citů mě zaskočil, svazoval mi jazyk i nohy. Přišlo mi totiž nepatřičné, být v mém věku zamilovaná jako puberťačka, a tak jsem se snažila chovat důstojně.
Pavel mi pořád říkal, ať se víc raduji ze života, že je krátký na to, abychom ho promarnili nějakým vzdycháním.
Špatná zpráva
Po necelém roce, co jsme byli spolu, ale Pavel onemocněl. Zcela nečekaně, bez varování. Jeho stav byl víc než vážný a já si uvědomila, že o něj mohu také definitivně přijít. I když bojoval statečně, žila jsem neustále ve strachu.
Byl to hrozný šok a také velké poznání. Za to, co se stalo, jsem prostě vinu nenesla. Nemohla jsem vůbec za nic, a ani kdybych se rozkrájela, nedokázala jsem situaci nijak ovlivnit. K čemu mi v té chvíli byly všechny mé zásady a pravidla!
Otevřelo mi to oči
Tehdy se ve mně něco zlomilo. Uvědomila jsem si, co je pro mě vlastně důležité. Rodiče mám naštěstí zdravé a s přízrakem smrti někoho blízkého jsem tak byla konfrontována poprvé v životě. A nejdůležitější v té chvíli bylo, aby Pavel žil.
Vše ostatní se najednou zdálo jako prkotina. Udělala bych tehdy cokoli, i to, co se nemá, jen aby se uzdravil. A ono se to podařilo! Pavel se zcela uzdravil.
Každý den je krásný
Teď se dokážu radovat z každého dne, který přichází. Nemám ho zatížený od samého rána sebekontrolou, abych snad náhodou neudělala něco nepatřičného. Nezpytuji svědomí, že jsem zase něco udělala špatně, neberu se tak vážně a dokážu se sobě docela pěkně zasmát.
Ten nadhled nad každodenními starostmi, trapasy a žabomyšími hádkami o nepodstatné věci je ohromně osvobozující. Konečně cítím opravdovou radost ze života a užívám si Pavlovy lásky. Škoda jen, že to přišlo až nyní. Ale díky za to!
Kateřina B. (59), Olomouc
