Jsem v důchodu a všechen čas věnuji svému pejskovi Maxovi. Když jsme byli nedávno na večerní procházce, pořádně jsem se vyděsila.

Manžela už nemám a děti bydlí daleko, takže mi zůstal jenom pes. S Maxem si dobře rozumím a díky němu mám dostatek pohybu, protože spolu pořád chodíme na procházky. Jednoho večera nás oba pořádně vyděsilo něco, co jsem ještě nikdy nezažila.

Slunce už zapadalo, ale můj Max a já jsme se vydali na náš obvyklý okruh po nedalekém lesoparku. Max je starý a trochu unavený, ale pořád mu dělá radost chodit na procházky. Když jsme se blížili ke stromům, Max najednou zastavil a začal štěkat na cosi v dálce.

Překvapeně jsem se podívala tím směrem. Zdálo se mi, že tam vidím pobíhat psa. A skutečně. Jenže jsem ho na tu dálku nemohla poznat. Nepřipomínal mi žádného z pejsků, se kterými jsme se potkávali.

Psi mají večer svítící obojky, ale když se tenhle přiblížil, vypadalo to, že svítí celý. To už Max přestal štěkat a s kňučením se mi schoval mezi nohy.

Byly to jen vidiny?

Srdce mi začalo bušit a po zádech mi běhal mráz. Ten pes byl průhledný a lehce světélkoval. Pobíhal kolem, nás si vůbec nevšímal. Vzala jsem Maxe do náruče a pádila domů. Doma jsme seděli ještě dlouho na pohovce a Max se mi třásl na klíně.

Přemýšlela jsem nad tím, jestli jsem stará bába, která má vidiny, nebo jsme skutečně viděli přízrak? Maxovo podivné chování by naznačovalo druhou možnost.

Zvědavost mi nedala

Přestala jsem s Maxem chodit večer ven a zdálo se, že on proti tomu nic nemá. Ale pořád ve mně hlodal červíček zvědavosti. Zkusila jsem se proto opatrně zeptat jednoho starého pána, který také chodí ven se psem a žije na sídlišti déle než já.

„Takže jste viděla Baryka,“ zkonstatoval po chvilce mlčení. Nemohl mě víc šokovat. A pak mi vyprávěl smutný příběh o rodině, které asi před čtyřiceti lety, když byl na místě lesoparku ještě les, myslivec zastřelil pejska.

Byl to nějaký funkcionář, takže se to zametlo pod koberec. Ale ta rodina se s tím nikdy nesmířila a odstěhovala se. „Jenže po nějaké době se pejsek znovu objevil. Nevím, jak je to možné, ale Baryk tady najednou byl. Nejdřív reagoval na oslovení, ale pak už ne. Jen tady bloumá a hledá svou ztracenou rodinu,“ dodal pán.

Stále hledá svoji rodinu

„Zkoušeli jste je najít?“ zajímalo mě. „Samozřejmě. Jenže nikdo nevěděl, kam se odstěhovali. A pak, co bychom jim řekli?“ podíval se mi upřeně do očí. Taky jsem nevěděla. Zoufalý Baryk se prý začal objevovat méně často, nyní je to jednou za několik let.

Nevím, jestli bych setkání s ním mohla označit za štěstí. Je to tak smutný příběh, že jsem si několikrát poplakala. Znovu chodím s Maxem na večerní procházky. On neprojevuje nadšení a drží se u mě, ale já vím, že Baryk nikomu neublíží. Je to jenom smutná bloudící psí duše.

Marie T. (70), jižní Čechy