Když jsem byla dítě, jeli jsme k jedněm známým, kteří žili na samotě. V noci jsem tam spatřila něco neuvěřitelného a děsivého.

Když mi bylo třináct let, jela jsem s rodiči k jejich známým. Měli dům na samotě uprostřed luk a lesů. Přírodu jsem měla ráda odmalička, takže jsem se na pobyt tam celkem těšila.

Pokoj na mě nepůsobil dobře

Dostala jsem pokoj ve třetím patře. Od začátku na mě ale nepůsobil dobře. A jedné noci jsem navíc z okna spatřila podivnou bytost, která si pohazovala se zářivými koulemi.

Uplynulo už hodně let

Stalo se to už hodně dávno. Ale dodnes jsem o tom zážitku nikomu nevyprávěla, proto jsem se rozhodla, že se s ním svěřím alespoň vašim čtenářům. Bylo mi tehdy třináct let, když jsem jela s našimi k jedněm známým.

Jako jediná jsem spala ve třetím patře jejich neútulného domu. To, co jsem jednou v noci viděla z okna, mi nedalo spát několik měsíců. Bylo tehdy pozdní léto, když rodiče dostali pozvánku k návštěvě svých dobrých přátel, které už roky neviděli.

Bydleli téměř na opačném konci republiky. Pamatuji si, že jsme jeli snad tři hodiny v kuse. Když jsme dorazili na místo, nestačila jsem se divit, kde všude mohou lidé žít.

Kolem jenom hluboký les

Jednalo se o osamělé stavení, které kolem sebe nemělo nic než lesy a louky. Les byl hustý a i přes den temný. Když mi matčina kamarádka Božena ukazovala pokoj, ve kterém budu tři noci spát, zatrnulo mi.

Byl ve třetím patře a měl jenom dvě malá okna, která dovnitř nepustila moc denního světla. Útulně tedy rozhodně nevypadal.

Podkroví vypadalo velmi strašidelně

„Tady jsem kdysi dávno spávala,“ zasnila se Božena. „Nemusíš se tady bát, budeš spát, jako když tě do vody hodí,“ řekla a poplácala mě po rameni, jako by mi četla myšlenky. Když odcházela, pod tíhou jejích kroků praskaly parkety.

Už to samotné bylo pro třináctiletou dívku z města více než strašidelné. ,,No nazdar, to bude víkend,“ neodpustila jsem si. Na okamžik jsem vykoukla z kulatého okna. ,,Tady fakt chcípl pes,“ posteskla jsem si.

Úplná samota

Když jsme k oněm známým jeli, myslela jsem si, že v okolí budou další domy a děti, se kterými bych si mohla hrát nebo chodit na výpravy do lesa či hrát bobříka odvahy. Ale skutečnost byla úplně jiná.

Dům stál na úplné samotě a nejbližší stavení bylo kilometr daleko. Bylo zřejmé, že mě moc zábavy nejspíš nečeká a že ty tři dny asi moc rychle neutečou. Přes den jsme většinou byli s našimi na zahradě nebo zašli do lesa na houby.

Většinou mám pro strach uděláno, ale v tom lese mi nebylo dobře. Necítila jsem se tam bezpečně. Pořád mě svíral podivný pocit, jako by s námi šel ještě někdo další, ale nebyl vidět.

U lesa blikalo světlo

Když jsme si šli první noc lehnout, doufala jsem, že brzy usnu. To se mi také povedlo, ale vzbudila jsem se kolem jedné. Měla jsem pocit, že jsem vyspalá a nemohla jsem znovu zabrat. Převalovala jsem se na posteli ze strany na stranu.

Po chvíli jsem si všimla, že u lesa bliká nějaké světlo. Zvědavost mi nedala, stoupla jsem si k oknu a v dáli zahlédla postavu. Respektive jen siluetu. Postava držela v ruce světlo ve tvaru koule. ,,No to mě podrž. Kdo je v jednu ráno v lese?“ pronesla jsem tiše.

Postava se blížila k domu

Tajemná postava se blížila k našemu domu. Instinktivně jsem udělala krok vzad. Nabyla jsem totiž dojmu, že mě dotyčný spatřil. Zvědavost ale byla silnější než já, a tak jsem o malý krůček přistoupila zase k oknu a dál se dívala ven.

Když mi došlo, že vidím levitovat klacky a kameny, hrdlo se mi stáhlo a srdce se mi rozbušilo jako o závod.

Pokoj byl zamčený

I když byla postava venku a já uvnitř, slyšela jsem, jak ke mně mluví. „Já tě vidím,“ zaznělo mi v hlavě. Strachy jsem vyjekla a chtěla utéct k rodičům, jenže dveře místnosti byly zamčené. Vím zcela jistě, že já jsem je nezamykala.

Ječela jsem jako smyslů zbavená, ale nikdo za mnou nepřišel. Naposledy jsem se srdcem v krku vykoukla z okna a viděla postavu, jak žongluje se žlutými světly. Vystrašená jsem zalezla pod peřinu a zůstala tam až do rána.

Nebyly to jenom zlé sny

Ráno kolem sedmé hodiny ke mně přišla maminka. Vešla do pokoje a zeptala se, jak se mi spalo. Hned mi došlo, že dveře najednou nebyly zamčené. Bylo to zvláštní a nedávalo to žádný smysl.

Mamce jsem okamžitě převyprávěla svůj noční zážitek, ale pochopení jsem u ní nenašla. Svedla to na spaní v cizím prostředí a divoké sny. Ale já moc dobře vím, co jsem té noci viděla.

Vysvětlení jsem nenašla

Na další dvě zbývající noci jsem požádala známé rodičů o pokoj v přízemí. Naštěstí mi vyhověli. Dlouho jsem pak nad tou noční příhodou přemýšlela, ale na nic jsem nepřišla. Dodnes nevím, koho nebo co jsem viděla. Možná něco napadne vás…

Zuzana H. (53), Karlovy Vary