Vždy jsem záviděla sourozencům, kteří na sebe byli napojení. My jsme si se sestrou moc nepomáhaly, o to horší bylo, když mě podle podrazila.

S Blankou jsme neměly ty nejlepší vztahy už v dětství. O tři roky starší sestra na mě žárlila a neustále se mi snažila dělat nějaké naschvály. Naštěstí rodiče byli rozumní a viděli, kde je chyba.

Každý to ale přisuzoval jisté dětské řevnivosti, kdy ségře třeba vadilo, že musí hlídat mladšího sourozence.

Oběma bude lépe

Ony vztahy se ale moc nezlepšily v dospělosti. Měly jsme s Blankou takový studený vztah. Vídaly jsme se jen na rodinných oslavách, bavily jsme se jako dobré známé. Ani naše děti se díky tomu moc neznaly. Nebyly jsme si oporou v těžších situacích.

Jedna nastala v jednom roce. Tatínek nám těžce onemocněl a mne opustil manžel. Pomáhala jsem mamince s péčí o tatínka víc než sestra. Brala jsem to jako samozřejmost, takže jsem se nehandrkovala, že sestra prakticky nic nezařídí. Ani na pohřbu se nepodílela.

Po rozvodu jsem hledala bydlení. Maminka sama navrhla, jestli chci jít s dcerou k ní. Měla dům, v němž se cítila sama, a uvítala pomocnou ruku. Tehdy mi to přišlo jako skvělý nápad. I kdyby to bylo na čas. Rozptýlily jsme se obě dvě. I dcera byla nadšená. Ovšem sestra?

Hádky kvůli zbytečnostem

I když jsme byly v domě tři ženské generace, dokázaly jsme si vyhovět. Rozhodně jsem si nemyslela, že bych využívala maminčina domu. Jenže sestra to nastínila. Když jednou přijela (což do té doby nedělala), nadnesla, že přece na dům má také právo.

A co bude, až maminka nebude? Budu ho mít celý, protože se asi neodstěhuju. Naštěstí to neřekla před mámou, protože to bych jí snad vyrvala vlasy. Pohádaly jsme se. Já jí zase vyčetla, že se nestarala o nemocného otce. Měla šanci to napravit.

Bohužel zanedlouho onemocněla maminka. Situace se opakovala. Já se starala o maminku, sestra se nepodílela.

Bojovaly jsme samy

Měla jsem se hádat? K ničemu by to nevedlo. Maminčin stav začal vyžadovat téměř celodenní péči. Bohužel nakonec zemřela. A asi tušíte správně, pak to začalo. Byl pohřeb, poté jsme se s příbuznými sešli u nás v domě. Přišla i sestra.

Byla jsem unavená, a když všichni odešli, čekala jsem, že se sbalí i sestra. Jenže ta právě vyčkávala, až budeme v domě samy.

Tak jak s tím dědictvím?

Šla na to přímo. Ptala se, jestli budu v domě bydlet dál. Odsekla jsem jí, že nevím, poslední měsíce jsem se starala o mámu, zařizovala pohřeb a neměla jsem myšlenky na něco takového. „No, ono to bude stát hodně peněz. Je vidět, že se tu dlouho na nic nesáhlo.

Je potřeba udělat střechu, okna netěsní…,“ vyjmenovávala. Tehdy jsem vybuchla. Vždy jen uměla radit, ale sama nepřiložila ruku k dílu. „Já to říkala.

Myslíš, že máš na dům větší právo, ale nemáš,“ vyčítala mi s tím, že s manželem dávali rodičům peníze právě na opravy. Došlo ke klasické rozepři, kdy jsme si sumarizovaly, která toho udělala víc. Ať to bylo jakkoli, práva jsou jasná a my jsme měly dům napůl.

Sestra byla ochotná přistoupit na to, že ji vyplatím. Ale neslevila ani korunu. I když měla právo, beru to jako podraz.

Mirka H. (71), Opava