Domů jsem jezdila nerada, všechno mi tam připomínalo Jirku, mou ztracenou lásku. Máma mi to vyčítala a naříkala, že se jim s tátou stýská. A nebyli jediní…

Vlak se se mnou hnal zasněženou krajinou, jako by mě vezl proti proudu času, jako by mě vracel do dětství. Abych pravdu řekla, domů jsem jezdila zřídkakdy. Ano, bylo to kvůli Jirkovi. Dokázala jsem si to přiznat, protože lhát si by bylo směšné.

Jirka mě zranil. Rána se stále ještě nezacelila a čas od času bolela. Někdy nesnesitelně. Máma mi to vyčítala, říkávala: „My s tátou přece za Jirku nemůžeme. Stýská se nám po tobě. My dva jsme tě neopustili.

To Jirka.“ Úvod mé vánoční návštěvy doma probíhal dle obvyklého scénáře. Máma se na mě vrhla, objímala mne a šeptala: „Konečně jsi našla cestu domů, holčičko. Nemůžeš jezdit častěji?“ Táta přiložil do krbu a nalil punč.

Pak jsme s mámou zdobily stromeček a ona vyprávěla snad o všech známých, jak se mají, co dělají. Jen o Jirkovi jako obvykle ani slovo. Jako obvykle jsem to nevydržela a brebtla: „A co Jirka?“ Odmlčela se. Všimla jsem si, že si s tátou vyměnili pohledy.

Divoké myšlenky

Vylezla na židli, aby ozdobila i špičku smrku, a do příjemného praskání polen zapípala: „Jirka je zpátky doma. Odešel od Marcely. Zřejmě se budou rozvádět.“ Stříbrně se třpytící řetěz mi vypadl z ruky. Zírala jsem na mámu jako na zjevení.

„A to mi říkáš jen tak?“ zavyla jsem. Pokrčila rameny. Hlavou mi vířila hejna divokých myšlenek. To, co jsem si roky přála, se konečně stalo. Jenomže co s tím? Zatlouct mu na okno a vykřiknout:

„Tak jsem tady jako náhradnice, léta jsem na tenhle okamžik čekala, otevři mi, prosím!“ To sotva. Mé stopy k tobě sú zafúkané, vybavila se mi slova písně. Okénko k tobě je zafúkané. Uvědomila jsem si, že nemůžu dělat nic. Leda tak pomoci mámě umývat nádobí.

Jako kočka

Noc před svatou nocí mě vzbudil podivný zvuk. Kdosi házel kamínky na okno. Vyhlédla jsem tak jako kdysi a stál tam ten, kdo tam stával kdysi. Znovu jsem se vrátila do dětství, i když mi bylo dvaatřicet.

Potichu jsem se vyplížila z pokoje, našlapovala jako kočka, aby podlaha nevrzala, navlékla tlusté ponožky, přes pyžamo přehodila vlňák a otevřela dveře do fujavice. Za postavou v zimní bundě divoce vířily vločky.

„Pojď aspoň do chodby, nebo zmrzneš,“ zašeptala jsem. Udělal pár kroků a zašeptal: „Já ti byl takovej blbec!“ Pohladila jsem ho. Vlastně jsem se nezlobila. Proč se zlobit, když se člověku nečekaně splní sen?

Vzal si hroznou ženskou, ale přišel na to včas a tak, aby to mohl napravit. Na Štědrý den večeřel u nás a oficiálně sdělil našim, že byl blbec, ale že se polepší, protože mě má rád. Napřesrok o svátcích jsme se vzali a jsme spolu stále.

Libuše (63), Karviná