V naší rodině se vždycky penězi šetřilo a nikdy nikdo nikomu nic nedal zadarmo. Před rokem jsem udělala výjimku, a to mě zahřálo u srdce.
U nás se počítala každá koruna. Nebyli jsme chudí, ale šetřiví určitě. V takovém duchu jsem byla vychována − každou korunu si musí člověk zasloužit.
Nepamatuji si ani, že by se někdy dávalo v naší rodině na nějakou charitu nebo se podporovali lidé, kteří byli třeba bez domova. Prostě si za své problémy mohl každý sám!
Naprosté bláznovství
Ani já jsem se nikdy nenechala přesvědčit, abych někomu něco dala bez zásluhy, a to ani v období adventu, kdy lidé bývají nebývale štědří. Že by mi udělal takový dobrý skutek dobře na duši, to mi přišlo jako naprosté bláznovství.
Před rokem jsem ale na lavičce na nádraží vyslechla rozhovor nějaké cizí ženy a její dcery − jmenovala se Eliška. Jejich debata se nedala přeslechnout. Malá Eliška utěšovala svou maminku, že se nebude zlobit, když nebude mít pod stromečkem žádný dárek.
Vždyť ví, že maminka žádné penízky nemá. Bylo mi toho dítěte tak líto, že jsem se v duchu zničehonic hrozně rozzlobila na tu krkavčí mámu!
Zvláštní pocit
Pustila jsem se do té cizí ženské, jak může být k té malé tak lakomá. Mladá žena se na mě jen smutně podívala, zatímco holčička mi začala vyprávět, jak si tatínek našel jinou paní, s ní má malého Martínka.
Jak s maminkou bydlí v domě, kde jsou další smutné maminky a jejich děti… Poslouchala jsem tu rozumnou holčičku se zatajeným dechem a dojetím, jaké jsem do té doby nepoznala. Najednou jsem pochopila, jak to mají mámy samoživitelky těžké.
Slovo dalo slovo a já nakonec Elišce slíbila, že se za nimi v „domě pro smutné maminky“ zastavím. Pocítila jsem najednou ten zvláštní pocit potřeby dobrého skutku.
Druhý den jsem zašla do azylového domu, kde Eliška s maminkou bydlela, a přinesla jsem tam dárky všem. Letos to plánuji také, i když už tam Eliška s maminkou nejsou.
Milena (58), Ostrava
