Objevila se v tanečních a já z té krásy zkrátka nemohl spustit oči. Jako náměsíčný jsem s ní nejprve tančil a pak šel za ní do lesa…

Přišla do tanečních jako poslední. Éterická bytost, plující v tanečních střevíčcích jako primabalerína. Usedla na samý okraj řady, ve které sedělo mnoho dívek. Na sobě měla bílé šaty s tenkými ramínky, na nohách bílé střevíčky. Ve vlasech stuhu, která zvýrazňovala její dlouhé vlasy.

Ihned jsem si jí všiml. Od té chvíle jsem z ní nespouštěl oči. Taneční nebyly mojí obvyklou zábavou. Několikrát jsem spolu s kamarádem šel raději do vedlejšího kina než na hodiny tance.

Bylo tedy jasné, že jsem tu budil dojem absolutního telete, které pošlapalo dívkám špičky jejich střevíčků.

Její úsměv

Přišla pánská volenka a já vystartoval jako závodník k oné dívce. Hlavou mi proběhl příběh o Popelce! Mile se usmála, když jsem se před ní ukláněl. Vstala a nechala se dovést do středu sálu. V jejích krocích byla pohádková lehkost.

Kdyby se teď proměnila v motýla, asi bych se nedivil. Vůbec nepromluvila, jenom se usmívala a v jejím úsměvu byla i patřičná dávka shovívavosti nad tím, jak jsem se jí neustále omlouval za šlapání po jejích střevíčkách.

Představil jsem si její malé prstíky, jak jsou drceny moji neomluvitelnou nešikovností. Tancovali jsme spolu všechny tance. Při dámské volence si to namířila ke mně. Během mého „šlapání zelí,“ jsem se jí neustále na něco vyptával.

Odpovědí mi byl tajemný úsměv, při němž by bledla závistí i Mona Lisa. Na konci tanečních jsem se nabídl, že ji doprovodím domů. Přikývla a já byl štěstím bez sebe. Kdyby mi někdo řekl, že se v tanečních zamiluji, vysmál bych se mu.

Cesta do bažin

Pohyboval jsem se jako omámený. Došli jsme až za město na lesní palouk, na kterém byla čerstvě posekaná tráva. Měsíční světlo dopadalo na louku jako na taneční parket. Dívka shodila střevíčky a popadla mě za ruku.

Roztančila se a já měl co dělat, abych jí stačil. Po několika minutách jsme se dostali až k okraji palouku. Tady začínal močál, najednou bylo všude temno. Při dalších krocích jsem zapadl až po kolena do bahna. Začal jsem volat o pomoc a propadal se stále níž a níž.

Už jsem ji nepotkal

Procitl jsem ze svého omámení a v panice se snažil dostat z močálu. Dívka zmizela, jako by se rozplynula. Začal jsem zoufale volat o pomoc. V hrůze jsem si uvědomil, že mě v tom lese daleko od lidí nikdo neuslyší. Utopím se v bažinách!

Už jsem se loučil se životem, když se ozval štěkot. Z lesa vyrazil velký lovecký pes a za ním se vzápětí vynořil myslivec. Takové štěstí! Vytáhl mě z té mokřiny ven a vynadal mi, co tam dělám? Ve společenském obleku k tomu! Vracel jsem se domů otřesen.

Měsíční světlo zmizelo za mrakem, byla temná noc a já měl pocit, že se mi to všechno jen zdálo. Cítil jsem ale dál v sobě nepochopitelnou touhu setkat se při příštích tanečních znovu s tou nádhernou dívkou. Už jsem ji však nikdy nespatřil!

Petr (57), Pardubice