V poslední době trpím nespavostí a v noci jen tak chodím po bytě nebo koukám z okna. Jednou jsem uviděla něco děsivého.

V posledních měsících jsem toho měla v práci hodně a ani doma jsem se nedokázala zbavit myšlenek na nový projekt. Prostě spousta povinností a stresu. Už pár týdnů kvůli tomu trpím nespavostí.

Na práci jsem se těšila

Na nový projekt jsem se opravdu těšila. Změna je někdy dobrá a bavilo mě na tom také to, že půjde o něco, co jsem zatím nezkoušela. Jenže rychle se ukázalo, že to nebude tak jednoduché. Práce bylo opravdu hodně, a navíc jsem potřebovala vymyslet nové postupy.

Přemýšlela jsem nad tím, kudy jsem chodila, ve dne v noci. Asi jsem i trochu zanedbávala rodinu, protože jsem nedokázala nechat práci v kanceláři. Myslela jsem na ni od rána do večera. A kdyby jenom to, často jsem se v noci budila, protože mi to nedalo spát. A tak jsem se dostala do kolotoče únavy a nedostatku spánku.

Víkend bez dětí

Manžel pak vzal na prodloužený víkend děti k matce, abych měla trochu klidu. Zprvu jsem se snažila v noci něco číst, abych se trošku unavila a zabrala. Ale nefungovalo to. Tak jsem prostě seděla u okna a koukala ven.

Kolem druhé nebo třetí hodiny je město tiché, nikde se nic nepohne. Alespoň jsem si to myslela.

Nebyly to lidské postavy

Zamyšleně jsem koukala na protější panelák, když se v jednom bytě něco hnulo. Světlo z pouliční lampy trochu dopadalo do toho bytu a já viděla, že se tam někdo rozhlíží.

Nejdřív mě napadlo, že snad jde o zloděje, ale pak jsem si všimla, že na těch postavách je něco nepřirozeného. Byly to jenom jakési stíny. Příliš štíhlé na to, aby šlo o lidské postavy. Jen tak klouzaly po pokoji, někdy se ocitly i na stropě.

Pozorovaly mě?

Protřela jsem si oči a štípla se do předloktí, jestli se mi to nezdá. Jenže ty stíny stejně nezmizely. Nevím, jak dlouho jsem sledovala to podivné divadlo. Pak jsem si všimla, že se stíny zastavily. A měla jsem neodbytný pocit, že se koukají na mě.

Rychle jsem odskočila od okna a srdce se mi rozbušilo. Už jsem se neodvažovala podívat, jestli jsou tam stále. Zalezla jsem do postele a čekala na spánek. Ten sice přišel, ale rozhodně nebyl klidný.

Převalovala jsem se v posteli a občas jsem měla pocit, že v pokoji je ještě někdo jiný. Zdálo se mi, že ty stíny teď byly v mém bytě. Chodily kolem a prohlížely si různé věci. Jako kdyby to pro ně bylo něco nového, co nikdy neviděly. Ráno jsem se vzbudila nehorázně unavená a v hlavě jsem měla jakousi mlhu.

Nebyl to pouhý sen!

Jaké bylo moje překvapení, když jsem viděla, že mám v ložnici nepořádek. Stoprocentně vím, že manžel před odchodem uklízel.

Ale teď to vypadalo tak, že se někdo přehraboval v zásuvkách a vytahoval ven oblečení. Přece jen se mi to nezdálo! Klidnější jsem ale nebyla. Co když se v budoucnu objeví znovu?

Johana B. (54), Brno