Zdědila jsem dům, který kdysi postavil děda vlastníma rukama. V noci v něm slyším podivné kroky. Mám si ho nechat, nebo se ho zbavit?
Když zemřela moje babička, zdědila jsem dům, ve kterém strávila celý život. Má velkou zahradu a byla by to úžasná změna v porovnání s tím, že teď se s manželem a dvěma dětmi tlačíme v menším panelákovém bytě.
Jenže už první noc v tom baráku mě pořádně vyděsila. Je to dvoupatrový dům, který na začátku padesátých let postavil děda vlastníma rukama. Nadřel se na něm jako kůň, a to přitom přišel o nohu a měl protézu.
Moje máma se po svatbě z domu odstěhovala a s dědou zůstala bydlet jenom babička. Pečovala o něj do poslední chvilky.
Naháněl mi strach
Na dědu si už moc nepamatuji, ale vím, že jsem se vždycky bála té jeho dřevěné nohy. Chodil po domě a zvuk jeho kroků byl takový děsivý. Nejdřív ťuknutí, pak došlápnutí nohy. Děda měl plnovous a v puse pořád fajfku, připadal mi jako pirát. I když to byl milý chlap, já se ho prostě bála.
Přestěhujeme se?
A teď byl dům můj. Dostala jsem klíče, papíry a vyrazila jsem se tam podívat. Po těch letech mi připadal menší a takový smutný. Střecha už trochu potřebovala opravu, ale ta zahrada byla pořád fantastická.
S manželem jsme uvažovali o tom, že bychom se přestěhovali. Znamenalo by to sice, že budeme muset vozit děti do školy a na kroužky, které jinak měly v docházkové vzdálenosti od našeho bytu, ale stálo by to za to.
První noc
Otevřela jsem všechna okna, aby se pořádně vyvětralo, trochu jsem poklidila a připravila to tam na první přespání. Když manžel dovezl děti, zabraly si pokoje. Měly ohromnou radost, že se nemusí tlačit v jednom, ale mají své vlastní.
Večer jsme si objednali pizzu, koukali na film a pak šli spát. Říká se, že první noc v novém bydlení je něčím jiná, nezapomenutelná. A také to tak bylo. Zdálo se mi, že slyším kroky. Od té doby, co mám děti, se na podobné podněty budím, takže jsem se probrala.
Děsivé kroky
Zaposlouchala jsem se a kroky bylo pořád slyšet. Ale nebyly to kroky dětí. Bylo to podivné, nejdřív ťuk, pak došlápnutí nohy. Vyděšeně jsem vytřeštila oči a vůbec jsem se nemohla hnout. Vzpomněla jsem si na dědu, jeho podivnou chůzi a dřevěnou nohu.
Co když se v noci prochází po domě on? A jak je to vůbec možné? Hlavou se mi honila spousta otázek, ale bála jsem se vstát a jít se podívat, kdo nebo co způsobuje ty zvuky. Ráno jsem byla unavená a úplně marná.
Manžel a děti si barák pochvalovali a začali prozkoumávat sklep, zahradu a okolí. Já seděla v kuchyni a přemýšlela nad tím, jestli by nebylo lepší dům prodat. Předchozí noc mě pořádně vyděsila. Jenže když vidím nadšení své rodiny, asi se budu muset obětovat.
Doufám, že děda nás jen přišel přivítat v domě, který tolik miloval. A už se to nebude opakovat.
Dana L. (50), Šumava
