Ještě dnes mívám záchvaty strachu, když si na to vzpomenu. Když se ke mně začaly ty postavy blížit, loučila jsem se se životem.

V současnosti bydlím v poměrně velikém městě, ale dětství a dospívání jsem strávila v menší vesnici.

Odstěhovala jsem se až v době, kdy jsem se dostala na vysokou školu, a pak jsem už zůstala bydlet ve městě, jelikož jsem si našla přítele Aleše, ze kterého se stal později i můj manžel.

Celkem pravidelně jsem ale do rodné vesnice jezdívala na sraz spolužáků z bývalé devítiletky. Na jedno takové setkání, nebo spíš na to, co po něm následovalo, ale určitě nikdy nezapomenu!

Musela jsem jet sama vlakem

Měli jsme tehdy doma rozbité auto, takže mě na sraz nemohl můj manžel přijet vyzvednout jako v letech předtím. Domluvila jsem se proto s jednou bývalou spolužačkou, že mě odveze. Napevno jsem s tím počítala.

Dopadlo to ale jinak, protože spolužačka nejprve napsala textovku, že přijede později, a potom vůbec nepřišla. Věděla jsem, že mohu jet nočním vlakem, což obnášelo jeden přestup. Nebylo mi to dvakrát příjemné, ale moc na výběr jsem neměla. Manžel mi radil, ať si vezmu taxi.

Cítila jsem se jako v pasti

Nakonec jsem zvolila tuto variantu místo taxíka, který by stál moc peněz, a mně připadalo zbytečné peníze takhle vyhazovat. Nikoho ze spolužáků jsem také požádat nemohla, všichni samozřejmě již něco vypili.

Ten vlak, na který jsem spoléhala, měl však bohužel velké zpoždění a přípoj nečekal. Ocitla jsem se na malém nádraží tak trochu v pasti. Ke všemu se mi ještě vybil mobil, takže ani toho taxíka jsem si už zavolat nemohla.

Rozhodla jsem se, že půjdu po silnici a třeba budu mít štěstí, že pojede kolem nějaké auto a sveze mě ochotný řidič. V nejhorším případě mě čekala desetikilometrová noční túra.

Tmu prozářilo ostré světlo

Jako z udělání zrovna žádný vůz nejel. Po zhruba třech kilometrech, na silnici uprostřed polí, se najednou začaly dít strašné věci. Tmu nečekaně prozářilo ostré světlo. K mému údivu přicházelo shora.

V první chvíli mě napadlo, že je to možná vrtulník, ale nebyl slyšet žádný hluk. Záře, která naplňovala prostor kolem mě, byla pronikavá a oslňující.

Volání o pomoc bylo marné

Ocitla jsem se ve středu světelného kruhu a vůbec jsem neměla ponětí, co se děje. Byla jsem jen šíleně vystrašená. Pak jsem se chtěla dát na útěk, jenže jsem zjistila, že to nejde. Kruh mě držel ve svém středu.

Začala jsem volat o pomoc, ale k svému překvapení jsem neslyšela svůj hlas. Dělo se něco naprosto neuvěřitelného a já nevěděla, jak se z té situace dostat. Všechno se ještě zhoršilo poté, co jsem si všimla, že proti mně stojí nějaké podivné bytosti.

Byla jsem v jejich moci

Mým prvním dojmem bylo, že to jsou nějací lidé, ale na to měli příliš divné postavy. Zděšeně jsem pak sledovala, jak se pohybují směrem ke mně. Začala jsem se v duchu loučit se životem. Bylo mi líto, že nemám možnost říct své sbohem manželovi a dětem.

Světelný kruh, který mě obklopoval, byl stále silnější s tím, jak se ty bytosti pohybovaly. Chápala jsem, že nejsou z tohoto světa a že jsem zcela v jejich moci.

Probudila jsem se na poli

Nebyla jsem schopná ani se pohnout. Jenom jsem cítila, jak mi silně buší srdce a zrychluje se mi dech. Najednou jsem pocítila, jak se nohama odlepuji od země a začínám se vznášet. V tu chvíli jsem ztratila vědomí.

Co bylo pak, nevím, ale když jsem se znovu probrala, ležela jsem v poli a kolem mě byla už jen syrová tma. Světlo bylo pryč a s ním i ty záhadné postavy.

Na dohled vůbec nikdo nebyl

K vlastnímu překvapení jsem zjistila, že se mohu opět volně hýbat. Opatrně jsem se postavila na nohy a tak nějak spontánně jsem zakřičela o pomoc. Uprostřed polí mezi vesnicemi mě ale samozřejmě nikdo neslyšel.

Ještě chvíli jsem stála na místě a bázlivě se rozhlížela kolem sebe, jako bych čekala, že se ty bytosti vrátí. Naštěstí se nic takového už nestalo. V okolí nebylo ani živáčka.

Vydala jsem se domů

Byla jsem velice vyčerpaná a měla jsem slzy v očích. Doklopýtala jsem zpátky na silnici. Ten dlouhý úsek pěší cesty jsem ušla hrozně rychle a nedbala jsem na únavu. Hnala mě spíše vůle než síla. Stále jsem se ohlížela za sebe, jestli mě někdo nepronásleduje.

Když jsem konečně došla domů, manžel mě netrpělivě čekal. Málem už zalarmoval policii, protože jsem se mu na mobil neozývala celou noc.

Nikdy na to nezapomenu

Když viděl, v jakém jsem stavu, nalil mi hned malého panáka. A pak ještě jednoho. Když jsem se trochu uklidnila a vzpamatovala, vyprávěla jsem mu, co hrůzostrašného a neuvěřitelného se mi v uplynulých hodinách stalo, ale příliš mi nevěřil.

Sice to neřekl přímo, ale jeho pohled naznačoval vše. A o mé příhodě pochybovali pak i další lidé, kterým jsem o ní řekla. Já ale vím, že to takhle skutečně bylo, jen to nemohu nijak dokázat. A dodnes, když si na tu noc vzpomenu, mi běhá po zádech mráz.

Alena J. (57), České Budějovice