Některé ženy, když nemají po boku partnera, propadají dokonce smutku, skepsi a cítí se ztracené. A to je bohužel i můj případ.
Obava ze samoty mi ničila celý život. Abych nebyla sama, sbalila jsem vždy prvního, kdo o to stál. Podle toho také mé vztahy vypadaly! Až do čtyřiceti let jsem měla jen hromadu krátkodobých vztahů.
Nakonec jsem ke svému štěstí potkala Honzu, který byl o pět let mladší. K naší radosti se nám brzy podařilo jedno děťátko a hned rok nato dokonce dvojčátka. Byla jsem štěstím bez sebe. Konečně i mě potkalo to, v co jsem už ani nedoufala. Skutečná rodina. Loni na podzim mi ale můj milovaný manžel náhle zemřel.
Vše řešil on
Jeho odchod byl nečekaný, protože nebyl nikdy ani nemocný. Prostě se ráno neprobudil. Přestalo mu bít srdce. Jeho odchod mě naprosto rozsekal, vždyť byl tak mladý, nebylo mu ani padesát let. Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna on odejde dřív než já.
Vždyť já jsem byla ta starší! Zůstala jsem se třemi dětmi sama, naprosto ztracená. Honza všechno zařizoval, věděl, jaké máme pojistky, dokdy a co je třeba zaplatit.
Samota mě děsila
Takže nejenže jsem bojovala se smutkem a pocitem, že se nemůžu zhroutit před dětmi, ale ještě jsem do toho musela zařizovat takovou spoustu praktických, ale pro mě naprosto neznámých věcí.
Co ale bylo nejhorší, když ten největší smutek a paralýza opadly, byl fakt, že večer, když děti usnuly, na mě čekal tichý byt. Nebylo s kým probrat to, co se mi za den přihodilo, s čím si nevím rady. Nikdo mě neutěšoval, nebyl mi oporou.
To ticho v domě bylo tak příšerné. Navíc já nikdy od svých patnácti let nebyla ani nežila sama. Když mi jeden vztah skončil, vždy mi brzy přišel do života další muž.
Začala jsem hledat
Nikdo nechápal, že jsem si dva měsíce po Honzově odchodu vyvěsila inzerát na internetovou seznamku. Překvapilo mě, kolik lidí mě soudilo. „To snad nemyslíš vážně! To je od tebe neuctivé k Honzově památce,“ řekla mi dokonce má nejlepší kamarádka.
Jako kdyby snad existovalo nějaké pravidlo, jakým způsobem a jak dlouho je nutné smutnit, zavřít se doma před světem, a hlavně před muži. Proč se o tohle tolik lidí otírá a myslí si, že přesně vědí, jak by oplakávání mělo vypadat?
Já mám jasno v tom, že jsem Honzu milovala, byl mojí životní láskou, ale na druhou stranu jsem se chtěla rychle postavit na nohy a pokusit se být co nejdříve zase šťastná. Kvůli sobě samozřejmě, natolik se mám ráda. Ale také kvůli dětem.
Už sice nebyly malé, ale přece jen ztráta otce je také poznamenala. Nedávaly to na sobě moc znát, ale věděla jsem, že jim otec chybí. Stejně jako mně chybí manžel. Nechtěla jsem, aby ke ztrátě otce musely ještě utěšovat zhroucenou matku!
A z této situace jsem viděla jediné východisko. Prostě mi nedávalo smysl utápět se v beznaději, myslet na to, co bylo, protože takové už to prostě nikdy nebude, tak proč se tolik bičovat.
Přinášelo mi to radost
Potřebovala jsem i rozptýlení z rutiny, která mě obklopila. Byla jsem v kolečku domácnost – děti – práce – domácnost. Potřebovala jsem vybočit, mít drobné záchytné body. A těmi se stalo právě randění.
Na schůzky jsem chodila zpočátku hlavně s cílem popovídat si s mužem, být v jeho blízkosti, dát si společně sklenku vína. Nic víc v tom zpočátku ani nebylo.
Dlouhodobý vztah jsem nechtěla budovat, ale na druhou stranu jsem chtěla mít něco víc než jen dobrého kamaráda. Časem jsem už chtěla prostě víc než si jen povídat. I proto, že mám ráda sex.
S několika zajímavými muži jsem se sešla, byla s nimi na výletech, někteří mi pomohli s opravami v domácnosti. Aspoň něco, říkala jsem si spokojeně. Byla to vždycky přátelská výpomoc.
Zamilovala jsem se
V lednu jsem ale poznala rozvedeného Tomáše, po třech schůzkách jsem věděla, že to bude ono… Randíme spolu druhý měsíc a už uvažujeme, že se v létě sestěhujeme.
Jasně, není to jen pohádkové, oba si řešíme minulost a taky zase a pořád bojujeme s nepřejícným blízkým okolím. To je přesvědčené, že bychom se měli z předchozích vztahů pořádně oklepat, získat odstup, zaopatřit děti a pak se teprve poohlížet po nové lásce.
Naštěstí se s Tomášem shodneme, že život je krátký a nemůžeme promarnit čas jen kvůli tomu, že to někdo má jinak.
Iva M. (53), České Budějovice
