Bylo mi jí líto. Taková popleta! Se vším jsem jí pomohla a občas za ni i něco udělala. Odměnou mi byl její výsměch a drzost.
Už v den jejího nástupu mi bylo jasné, že tahle bezradná holčina bude potřebovat pomoc. Tvářila se mile a skromně a rady přijímala s velkým povděkem. Neuměla téměř nic, jako by ji na té její vysoké škole nic nenaučili. Potom jsem zjistila důvod její rozpačitosti.
Ona totiž studovala něco úplně jiného, ale ve svém oboru nenašla uplatnění. Přijala místo kancelářského špiona, jak jsme se smíchem s kolegyněmi nazývaly svoji nudnou činnost. Od rána do večera jen čísla a čísla. Tvorba podkladů pro plánování a tak dále. Prostě dost velká hrůza.
Líbilo se mi tam
Proto bylo nejdůležitější mít správné brýle. Jak se mi jen o chlup zhoršil zrak, bylo to peklo. Za nová skla jsem dala majlant. Ale o práci jsem přijít nechtěla. Byla slušně placená a také, kde bych si ve svém věku sháněla něco jiného?
I z kolegyň se časem staly moje kamarádky, nebo alespoň hodně dobré známé. Navzdory rozdílnému věku jsme se moc dobře, my čtyři ženské v malinkaté kanceláři, snášely. Tahle pátá už nás nemohla vykolejit.
„Marcelo, pojďte se mnou do kanceláře!“ poručila jí dost ostře naše vedoucí a já tušila, že je zle. Ona s námi vždycky mluvila moc hezky, ale z tónu jejího hlasu bylo nad sluncem jasné, že má nová kolegyně průšvih.
Měla průšvih
Po pár minutách se vrátila rudá, a dokonce uplakaná. Prý něco spletla. A hodně! Po pracovní době jsem si s ní sedla nad její lejstra a vysvětlila jí, co bylo potřeba. Od té chvíle za mnou chodila a nechala si vše kontrolovat.
Občas mě to dost zdržovalo, ale bylo mi jí prostě líto. Nemohla jsem přece tu domnělou chudinku nechat ve štychu! Jednou, přes všechnu moji kontrolu, měla opět v těch svých lejstrech chybu. Už neplakala, když se vrátila z „koberečku“ u vedoucí. Vyjela na mě:
„Je to tvoje chyba! To kvůli tobě mám průšvih!“ Omluvila jsem se jí, ale později jsem zjistila, že jsem v tom nevinně. Jeden list, ten s tou chybou, mi totiž ke kontrole nedala.
Už jsem jí nepomáhala
Ještě ho neměla hotový, tak ho jen tak narychlo přiložila k tomu kontrolovanému a v domnění, že si nikdo ničeho nevšimne.“ Zapomněla jsem totiž zmínit, že Marcela byla také dost líná. Kafe pila hodinu a přestávku na oběd si také o dost prodloužila.
Naštvalo mě to. Tak ona si na mě bude vyskakovat?“ Při příští vyžádané kontrole jsem jen zavrtěla hlavou: „Nemám brýle, zapomněla jsem je doma!“ Ani další kontrola se nekonala. Musela jsem k lékaři.
A potřetí jsem neodolala a zeptala se, proč se tolik poflakuje, když má pracovní resty. Nechápala, o čem mluvím. „Tady už nejsi ve škole. Musíš dodržovat čas na jídlo. Myslíš, že naše šéfová je slepá?
Dostala lekci
Následoval další „kobereček“, a dokonce i vytýkací dopis. Marcela se klepala strachy. Zahlížela na mě jako sám Belzebub. „Tak co, Marcelko, čí vina je, že nezvládáš svoji práci?
Opravdu moje?“ zeptala jsem se jí jakoby nic a ona na mě jen překvapeně vykulila oči. Druhý den mi přinesla kytku. Omluvila se mi přede všemi. Odpustila jsem jí, ale už jí nepomáhám. Proč taky? Na mě si nikdo dovolat nebude!
Míša D. (62), Kladno
