Do vedlejšího bytu se přestěhovala prima sousedka s dcerou. Hned jsme si padly do oka i přes desetiletý věkový rozdíl.

V té době mě už docela zrazovalo zdraví, a tak mi občas chyběla má obvyklá síla. Bohužel akční nálada mě neopouštěla, tak jsem doma stále něco kutila.

Ivu bavila má kreativita, a tak mi občas ráda pomohla se stěhováním těžkých věcí, už jen proto, že jsme si u toho popovídaly.

Pomáhaly jsme si

Já pak na oplátku pro všechny uvařila nebo upekla. Iva byla učitelka a její Bára chodila do stejné školy do páté třídy. Někdy jsme měly dveře od bytů otevřené na společnou chodbu, kočky korzovaly mezi byty a my si to tak hezky užily.

Když byly holky na dovolené nebo pryč na víkend, já se jim starala o kytky, a když jsem náhodou někam jela já, ony zase daly nažrat mým kočkám… Prostě bezva soužití.

Rovnováha se zhroutila

Bohužel časem se ta vzájemnost vytratila. Tedy, Iva asi měla pocit, že je to 50 na 50, ale já ne. Jako učitelka tráví každé léto mimo Prahu, což pro mě automaticky znamenalo péči o kytky v třípokojovém bytě s lodžií.

A že byla má sousedka velká milovnice kytek! Já kytky sice také zbožňuji, ale kvůli svému onemocnění je prostě nemám, protože mohu mít jen to, nač mám sílu. Kytky se tudíž už na můj žebříček hodnot nevejdou.

Takže mně doma radost nedělají, zato jsem s nimi měla práce nad hlavu vedle. Už mě Iva ani neprosila o zalévání. Jen oznámila, jak dlouho nebudou doma.

Vykašlala se na to

Poslední kapkou ale bylo, když jsem šla na vážnou operaci s páteří. V nemocnici jsem sice byla jen tři dny, ale byla jsem v krunýři a sotva lezla. V den mé operace se u nás v domě dělaly opravy ventilů.

Zatímco do té doby jsem všem řemeslníkům vždy asistovala já u sebe i u Ivy doma, tentokrát to bylo poprvé na ní. Mám jedno topení, zatímco ona čtyři kusy. Přesto mi den po operaci v nemocnici zazvonil telefon a Iva mi bohorovně oznámila:

„Víš, já je včera nestihla, přijela jsem v půl páté a oni už byli pryč.“ Nebylo se čemu divit, když rozpis byl do čtyř. A pokračovala:

„Tak jsem ti to domluvila na čtvrtek, že přijdou v jedenáct!“ Částečně ještě pitomá po narkóze, kterou jsem měla za sebou před dvaceti hodinami, jsem se nezmohla na nic!

Bylo po důvěře

A další den po návratu z nemocnice jsem asistovala řemeslníkům u sebe doma i u sousedky. Sotva jsem se ty dvě hodiny držela na nohou. Když jsem jí pak do telefonu řekla, že tohle se mi nelíbilo a že nechápu, jak mi to mohla udělat, ještě se urazila!

„No, snad jsem po tobě zase tak moc nechtěla!“ štěkla. A já si jen pomyslela: „Proč jsi to tedy nemohla udělat ty pro mě? A tím skončily pohodové sousedské vztahy!

Martina N. (58), Brno