Kdysi jsem ho odmítla a asi i trochu zesměšnila. Neodpustil mi ani po čtyřiceti letech a celou dobu toužil po jediném. Po pomstě!
Bylo to takové klišé. Třídní sraz po čtyřiceti letech od maturity. Jako vždy se mi vůbec nechtělo, ale přemluvila mě dcera i s mým manželem. Dcera proto, abych se mohla pochlubit novou postavou. Za uplynulý rok se mi totiž podařilo hodně zhubnout.
Manžel mi zase domlouval, abych šla nejen kvůli svým spolužákům ze střední, ale i těm ze základky.
Netušila jsem, kdo to je
Bylo jich požehnaně, na gympl se nás totiž hlásilo z devítky jedenáct. „Jen jdi, ta vaše základka srazy nedělá, tak aspoň někoho uvidíš,“ domlouval mi. Na mladší spolužáky jsem se těšila o hodně víc než na ty gymnazijní. Ti byli dost namyšlení.
První, kdo mě na srazu upoutal, byl jakýsi podsaditý, obtloustlý mužík. Marně jsem pátrala v paměti, kdo by to mohl být. On evidentně v paměti nepátral. Hnal se ke mně jako o život a hned mě začal přátelsky plácat do ramene. Docela mě to bolelo.
„No nazdar, Helčo! Tebe už jsem neviděl věky!“ Hlas ho prozradil. Odjakživa krákal. Petr! Neměla jsem ho ráda už tehdy.
Nalákal mě ven
Byl do mě v osmičce zamilovaný a dával mi to najevo dost zvláštním způsobem. Pronásledoval mě a pořád dotíral. Psal mi takové přisprostlé dopisy. Nakonec jsem jeden z těch jeho výtvorů přečetla před celou třídou.
Všichni z naší třídy se mu tenkrát vysmáli a on toho opravdu nechal. Konečně jsem měla klid! Ani na gymnáziu si mě naštěstí už nevšímal. Teď se na mě přátelsky usmíval a já si naivně myslela, že vše špatné je zapomenuto. „Helčo, pojď se mnou ven! Popovídáme si!“ navrhl mi a já souhlasila.
Šel z něho strach
Nechtěla jsem ho urazit a měla jsem vůči němu přece jen trochu výčitky svědomí.
Ze zdvořilosti jsem tedy šla s ním před restauraci, kde se náš sraz odehrával. Moc neváhal a vrhl se na mě. Jako že mě políbí! Bránila jsem se. Všimla jsem si, že drží v ruce mobilní telefon a vše si fotí. Prudce jsem ho odstrčila. „Co to do tebe vjelo?
A proč fotíš? Jsi blázen?“ křičela jsem na něho. On se začal krákavě smát. Šel z něho strach! Po chvíli podivného smíchu se na mě nenávistně podíval. „Nemysli si, že jsem ti odpustil. Zničila jsi mi tehdy život! O pomstě přemýšlím snad každý den.
Ale teď konečně přijde. Na fotce to bude vypadat, že se objímáme. Napíšu tvému žárlivému manželovi, že máme spolu poměr. Moc dobře si pamatuji ze šaten, jaké máš na ňadru mateřské znaménko! A vzadu na zádech taky!“
Napráskala jsem ho
Byla jsem ohromena. Co všechno si pamatoval! A jak mohl vědět o manželovi, že je žárlivý? Opravdu byl, ale nijak moc. Jen tak normálně. Hlídal si mě. Vjel do mě vztek. To mi zaplatí! Vytrhla jsem mu mobil a utíkala dovnitř.
Poslala jsem si fotky na svůj telefon a taky jeho adresu. A číslo jeho manželky! Tedy, snad to byla manželka, když se stejně jmenovala. Fotky jsem jí poslala s tím, jaký je Petr podrazák a co mi chtěl udělat. Už jsem nebyla naivní holčička.
Už jsem věděla, že si nesmím nechat nic líbit! Jeho žena mi kupodivu odepsala. Prý si o svém muži nedělá už dávno iluze! A že prý dostal, o co si koledoval. Improvizovaná pomsta se mi navzdory krátkému času na její přípravu povedla!
Helena R. (59), Ústí nad Labem
