Moje Pepina byla úžasná kamarádka a žádná druhá ji nemohla nahradit. Šanci ale dostal někdo docela jiný.

Rexík se spokojeně rozvaluje na mojí pohovce a kouká po mně šibalskýma očima. Na ty mě doopravdy dostal. Mluvit sice tenhle psí šibal neumí, ale jeho oči to zvládnou za něho. Sedám si vedle něj a on mi pokládá hlavu do klína.

Za chvíli nám v televizi začíná seriál. Ten už jsme s Pepinou nedokoukali. Vzpomínka bodne u srdce. Rexík, který okamžitě vycítí mé rozpoložení, položí svou packu na mou ruku. Jako by říkal, nebuď smutná, jsem tu přece já.

Kočičku jsem nečekala

Pepinu přinesla mé dceři spolužačka k narozeninám. Dcera o tento prezent moc nestála. A tak jsem se toho malého, roztomilého klubíčka ujala já. Trochu jsem měla obavy, jak to zvládnu. Byl to můj první domácí mazlíček v životě.

S Pepinou jsme se ale brzy skamarádily. Naše soužití ovšem neprobíhalo zcela bez problémů. Pepinka totiž dokázala mít svou hlavu. Vždy jí ale bylo odpuštěno, protože to byla moje nejlepší kamarádka, společnice po večerech, kdy jsme spolu sledovaly televizi.

Už nikdy víc

Pepinka byla úžasná kočička, a když mi v 19 letech odešla do kočičího nebíčka, bylo mi opravdu vážně smutno. Prošly jsme spolu kus života a najednou tu zůstalo naprosté prázdno. Známí mi doporučovali, ať si co nejdřív pořídím nové kotě.

Už nikdy žádné jiné zvíře do bytu nechci. Jenže nikdy neříkej nikdy.

Byl hrozně smutný

Rexíka jsem objevila v útulku. K jeho návštěvě mě přemluvila sousedka. Bylo před Vánocemi a my jsme pejskům do útulku nesly nějaké dobroty. Když jsme šly kolem Rexovy kóje, úplně mě ten mrňous přišpendlil pohledem k zemi.

Zůstala jsem stát a dívali jsme se jeden na druhého. Vem si mě, říkala ta jeho kukadla. Tu noc jsem skoro nespala a hned ráno šla do útulku znovu, pro Rexe. Už jsme spolu rok a je nám spolu moc dobře.

Petra S. (56), Ostrava