V příslib „spolu šťastně až navěky“ jsem nevěřila. Sama sobě jsem ale dnes důkazem toho, že mýlit se může každý, i já.

V partnerských vztazích bývají obvykle karty rozdané tak, že tím, kdo nechce svatbu, je muž. V našem případě to ale bylo přesně naopak. To já jsem zarputile odmítala závazek podobného typu. Přišlo mi zbytečné a nerozumné hnát se do svatby za každou cenu.

Proč vlastně? Protože se to tak v životě dělá? To pro mě nebyl důvod měnit něco, co funguje, a navíc za to vynakládat nemalé peníze.

Manželství nevydrží

Svatby nebyly nic pro mě. Možná to bylo tím, že jsem vždy řešila vše spíše rozumem než citem. Nebo tím, že jsem kolem sebe neměla ty nejlepší vzory. Rozvedla se má teta i babička a moji rodiče, ti to měli udělat už dávno, v zájmu všech, nenašli ale odvahu.

Zato Milan, můj partner, pocházel z rodiny, kde vše vždy klapalo jako hodinky a svatba byla samozřejmostí. Byla jsem ale přesvědčená, že ani u nich není nic tak růžové, jak se zdá. Na pohádky už jsem byla velká.

Svatba? Nikdy!

Ten rozdíl jsme začali naplno vnímat až po čtyřech letech vztahu. Na svatbě jeho sestry se mě Milan zeptal, jak já si představuji naši veselku. Už jen ta samotná představa mě rozpálila doběla.

„Ideálně tak, že nikdy nebude!“ odpověděla jsem mu rázně a on na mě zůstal nevěřícně koukat.

Uprostřed toho svatebního veselí jsme započali naši první z mnoha hádek, zda svatbu ANO, či NE. Až později jsem se dozvěděla, že tou dobou měl už pro mě koupený prsten.

Pokud jsme spolu chtěli zůstat, jeden z nás musel ustoupit. Já věděla, že já to nebudu. Z přesvědčení! Z rozumu! A nakonec se s tím k mému nadšení smířil i Milan. Dodnes si vážím toho, že se mnou i přes to všechno zůstal.

Naše láska neslábla

Za pár let se nám narodily děti a žili jsme krásný rodinný život, ke kterému jsem dlouho nepotřebovala nosit na prstu zlatý kroužek ani měnit příjmení. Ale Milan je tím nejlepším partnerem, jakého jsem mohla mít.

Vydrželi jsme spolu daleko déle než všechny mé nešťastné manželské vzory z mládí, a dokonce jsme se měli stále rádi. Něčemu takovému bych dříve nevěřila. Musela jsem tedy uznat svou porážku.

Těším se na prstýnek

S přibývajícím věkem se ze mě, dříve poněkud cynické holky, stala romantička tělem i duší. Často to bývá naopak, ale já mám vedle sebe chlapa, který mě změnil a po třiceti společných letech se odhodlal požádat mě o ruku.

Pravda, prstýnek, který mi před lety pořídil, už mi na prst úplně nesedí, nosím ho ale pyšně jako přívěsek na řetízku a už se nemohu dočkat, až k němu přibude ten druhý, jednoduchý, snubní.

Protože nakonec jsem i já, která se nikdy vdávat nechtěla, začala toužit po svatbě.

Monika V. (57), Znojmo