Toho hezkého mladíka jsem poznala díky nové spolužačce, která do naší třídy nastoupila na krátký čas. Nadbíhala jsem mu, on ale mnou pohrdal. Poté jsme se potkali znovu.

Jednoho dne přišla do naší třídy ředitelka školy s novou žákyní a řekla. „To je Irena, tak ji přijměte mezi sebe, bude s vámi chodit do třídy dva týdny.“ Poté ji posadila vedle mě. Irena byla dcerou rodiny z cirkusu, který zrovna hostoval v našem městečku.

Mě a spolužačku Jarku pozvala Irena na představení, po kterém nám představila svého bratra Dana.

Byl to krásný, jedenadvacetiletý mladík. Moc se mi líbil, začala jsem mu nadbíhat, on ale jednou mým směrem prohlásil: „ S dětmi nechodím, vrať se k rodičům.“ Rvalo mně to mé patnáctileté srdce. Pak cirkus odjel a život šel dál. Po prázdninách jsem nastoupila do učení na švadlenu.

Z ošklivého, uhrovitého káčátka, kterým jsem do té doby byla, jsem konečně vyrostla v docela pěknou holku, alespoň mi to tvrdil můj bratr. Po vyučení jsem nastoupila ve vedlejším městě do tehdejšího podniku služeb.

Opětné shledání

Jednoho dne jsem četla plakát, že přijede cirkus, ten samý, co hostoval u nás před třemi lety. Náhodou jsem ve městě potkala i Irenu. Od našeho setkání také viditelně dospěla. „Máme nový program, přijdeš se podívat?“ zeptala se. Přikývla jsem. Jen tak mezi řečí jsem se zeptala na jejího bratra.

Vyprávěla mi o tom, že nakoupili pro cirkus nové koně a Dan je teď cvičí. Ještě mi řekla, že se před časem rozešel s dívkou, prý její rodiče vyváděli, když se dozvěděli, že si našla kluka od cirkusu. Rozloučily jsme se a já se večer chystala na představení.

Když jsem v manéži uviděla Dana a jeho akrobatické kousky na koni, tajil se mi dech.

Po představení jsme s Irenou a Danem zašli do místní hospody. Byl to skvělý večer. A k mému milému překvapení jsem si všimla, že Dan na mně mohl oči nechat. Když jsme se loučili, zeptal se mě, zda bychom se ještě nemohli vidět. S radostí jsem souhlasila.

Byl velice milý a skládal mi komplimenty, že netušil, jaká pěkná dívka ze mě jednou vyroste.

Začali jsme spolu chodit a já se do Dana už podruhé v životě zamilovala. „Chci zůstat s tebou,“ řekla jsem mu po několika dnech, kdy jsme se od sebe prakticky nehnuli na krok, a dodala, že klidně uteču z domova.

Útěk

Svěřila jsem se doma rodičům, že jsem někoho poznala a půjdu za ním. Pořád vyzvídali, kdo to je, čím se živí, a já nakonec musela s pravdou ven. „Ty jsi se zbláznila! Žít s komediantem! Jak myslíš, že tě uživí!?“ křičel táta a maminka plakala. „My se milujeme!

A chceme být spolu,“ byla jsem neústupná. „To je tvé poslední slovo?“ zeptal se mě táta.

Přikývla jsem a trvala na tom, že se od našich odstěhuji. „Tak si táhni! A hlavně se nevracej, až se s ním budeš mít špatně!“ zakončil otec, který byl bez sebe vzteky.

Následovaly výčitky od maminky, že pokud budeme mít děti, budou z nich negramoti, jelikož nebudou chodit do školy. Vůbec jsem rodiče nemohla uklidnit.

„Myslela jsem, že budete mít pochopení. To bylo řečí, že pro mě chcete to nejlepší. Prožívám nejšťastnější období v životě a vy mi ho nepřejete,“ řekla jsem se slzami v očích.

Ještě ten večer jsem si sbalila svůj život do dvou kufrů a bez rozloučení odešla za Danem. Začala jsem jezdit s jeho rodinou po štacích. Do toho přišel devětaosmdesátý rok a leccos se změnilo.

Normální život

Danova rodina nebydlela po celý rok v maringotce, jak se mí rodiče domnívali, vlastnili velký dům se zahradou a my jsme tam měli s Danem svůj byt. Jeho máma s otcem i sourozenci včetně Ireny v zimě normálně pracovali a v létě jezdili po štacích.

Dan dělal ostrahu v jednom velkém obchodě. Tak jsme žili několik let. Byla jsem šťastná, jen mě mrzelo, že nejsem zadobře s rodiči. To, že žiju s cirkusákem, mi stále nemohli odpustit. Když jsem volala domů, táta mi ani nedal k telefonu mámu, jen rázně řekl:

„ Až tenhle kočovný život skončíš a přijdeš sama, bez tvého komedianta, budeš mít dveře otevřeny, jinak ne.“ Měl svou hlavu, ale to já také. Danově rodině jsme oznámili, že se chceme vzít. Měli radost. Svatební oznámení a pozvání na veselku jsem poslala pochopitelně i mým rodičům.

Nepřišli, pouze můj bratr se svou přítelkyní. dorazili „Vidíš Pavle, že žijeme normálně, nejsme žádná kočovná chátra, která jde žebrotou, jak si myslí táta s mámou,“ řekla jsem bratrovi. On i jeho přítelkyně si padli s rodinou mého novomanžela do oka.

Snímek z ultrazvuku

Moc jsem si přála, aby se brácha u mých rodičů za mě přimluvil. Dobré rodinné vztahy pro mne byly vždy důležité. Žádná změna k lepšímu se ale nekonala.

Danovi rodiče po čase pověsili cirkusácký život na hřebík, z jeho čtyř sourozenců dva odešli pracovat do ciziny a i my jsme nastoupili do nového zaměstnání do okresního divadla.

Dan tam dělal údržbáře a já se uchytila v kostymérně, kde jsem opravovala, šila nebo přešívala garderóbu. Ta práce mě moc bavila. Ale začala jsem si uvědomovat, že mi biologické hodiny už možná bijí na poplach.

Pětatřicítka přede mnou, a to je nejvyšší čas si pořídit dítě. Naštěstí jsem brzy otěhotněla.

Můj muž byl velice milý, pozorný, pořád mě hlídal, zda se nepřepínám, prostě mě rozmazloval. Byla jsem na kontrole u svého gynekologa a domů jsem si nesla snímek snímek z ultrazvuku.

Už jsem se nemohla dočkat, až přijde Dan domů z práce, tohle jsme mu nemohla sdělit do telefonu, to musí vidět! Čekali jsme totiž dvojčátka.

Zazvonil telefon

Můj muž byl z té noviny trochu zaskočený, bál se, jak ty dva raubíře najednou zvládneme, ale jinak zářil štěstím. Snímek z ultrazvuku jsem poslala mým rodičům i s fotografií domu, ve kterém bydlíme a doufala jsem, že je to obměkčí.

Když mi o pár dní později zazvonil mobil, radostí jsem se rozplakala. Volala máma. Prý ji dojal snímek dvojčátek, vyptávala se mě, jak žijeme. Říkala, že zpracovává tátu, který se s mým útěkem z domu prý stále nesmířil. Narodila se Anička a Vašek. Jména jsme dali po mé mamce a tchánovi.

Z mého muže byl ten nejlepší táta. Až jsem byla překvapená, jak mužský, který prožil celkem drsné mládí – kočování, častou změnu kamarádů, v létě na štaci, v zimě pokaždé jiné zaměstnání, dokáže mít tak citlivou duši. Napsala jsem mamince, že přijedeme na Vánoce.

Konečně usmíření

Srdce mi tlouklo jako zběsilé, když jsem zazvonila na zvonek u domu rodičů. Co mi řekne táta? Nebude vyčítat mému manželovi můj útěk z domova? Najednou se otevřelo okno, otec se vyklonil a zvolal:

„Chytej Dane ty klíče, ať nemusím chodit dolů!“ Ty Vánoce byly nejhezčí, které jsem kdy prožila.

Ani máma neskrývala dojetí z našeho setkání. Po tolika letech, kdy se mnou rodiče nemluvili, jsme si toho měli tolik co říct. Zpětně jsem je musela pochopit, měli o mě strach. Dnes už sama vím, jak silný je strach o dítě. Mamku s tátou jsem pozvala k nám.

Poznala jsem, že jim bylo trapně, když s námi tolik let nemluvili a přitom my vedli normální život.

I s Danovými rodiči si začali rozumět. Naše dvojčata rostla jako z vody. Musela jsem se smát, když Vašík začal žonglovat s pomeranči, a to mu nebylo ani šest let. A Anička pořád dělala stojku, most… Cirkusácké geny se nezapřou. Pak jsem zjistila, že jsem znovu těhotná.

Za chvíli mě čekala čtyřicítka, a tak jsem se rozhodovala, ale naštěstí těhotenství­ probíhalo v pořádku a my se těšíme z dnes již dospělé Adélky. Rozhodnutí utéct ke „komediantům“, jsem ani jednou nelitovala.

Odešla jsem za pravou láskou, která je po mém boku dodnes. Kdyby se dal vrátit čas, udělala bych to znovu.

Věra (64), Liberecko