Přestože dva lidé jasně vědí, že by spolu byli doopravdy šťastní, že jsou pro sebe ti praví, život jim do cesty často přihraje neřešitelné překážky.
Nemohla jsem dospat a probudila se už ve čtyři ráno. Stále nevěřím, že se dnes opravdu setkáme. Po čtrnácti letech. Dlouhý čas, který jsme každý trávili úplně jinak. Čas, který nám utekl mezi prsty, který je naprosto promarněný. Ale třeba ještě máme šanci to všechno dohnat.
Ještě jednou jsem se podívala do zrcadla. Možná mě ani nepozná, napadlo mě. Zestárla jsem. Přepadla mě hrozná úzkost, podlomila se mi kolena. Snad bych ani na to letiště neměla jezdit. Vždyť tehdy jsem byla čerstvá pětačtyřicátnice. Dcera se vdala a odstěhovala se do vzdáleného města.
Nuda a stereotyp
Doma mi zbyl jen o dvacet let starší manžel. Kdysi jsem ho moc milovala a obdivovala. Nyní z něj byl protivní důchodce, který těžce snášel, že já pracuji a ještě jsem nerezignovala ani na společenský život. On už nejraději seděl doma u televize.
To, že zase jedu na nějaký kongres do Rakouska, ho rozčililo a dost jsme se pohádali.
Jen jedna noc a den
Na kongres v Rakousku jsem se moc těšila. S Michalem jsme se střetli hned ve dveřích hotelu. Nerada jsem do něj vrazila svým velkým kufrem. Otočil se a zadíval se mi zpříma do očí. Úplně se mi zamotala hlava. Věci pak vzaly rychlý spád.
Po dopoledních přednáškách mě pozval na kávu, po večeři na skleničku a poté k sobě na pokoj. Všechno se dělo tak přirozeně, jako bychom se znali už mnoho let. Ale vše se odehrálo během čtyřiadvaceti hodin. A byl konec.
Raději rychle zapomenout
Ačkoliv jsem věděla, že je to nesmysl, zamilovala jsem se. Michal byl ženatý a jako syn českých emigrantů žil ve Finsku. Měl za manželku Finku a také měl dvě malé děti. I on mi ale tvrdil, že se do mě zamiloval. Ani jeden jsme tehdy neměli sílu na nějaké dlouhé loučení.
Michal mě jen pevně objal a slíbil, že se jednou pro mě vrátí. Byla jsem tehdy přesvědčená, že to je definitivní konec mé krátké, krásné, ale zakázané lásky. Přesto jsem na něj nikdy nepřestala myslet. Zpočátku jsme si psali i volali. Pak ty kontakty nějak řídly.
Nic není nemožné
Čas běžel a můj muž nedávno zemřel. A právě v té době mi přišel ten dopis od Michala. Píše v něm, že se rozvedl. Děti už jsou dospělé, on se rozhodl žít v Čechách a chce mě co nejdříve vidět. Dlouho jsem váhala, jestli se znovu vrhnout do téže řeky.
Pak jsem si ale řekla, že to zkusím. Člověk nemá v životě nic vzdávat. Už vidím Michala přicházet příletovou halou. Je pořád štíhlý, hezký a usměvavý. Když mě pevně tiskne v náručí, říkám si, že těch čtrnáct let čekání přece jen stálo za to.
Milada M. (59), Brno
