Srdce si poručit nedá. Naše láska byla však zakázaná. Ve skutečnosti existovala v zákonu výjimka, která nám změnila život. Bohužel až v padesáti.

S bratrancem Pavlem, synem bratra mého tatínka, jsme byli jedna duše. Už jako malé děti jsme bez sebe neudělali krok, on byl můj ochránce a já jeho princezna.

Cítil to, co já, měl pro mě vždy porozumění a jak čas šel, stal se v mých očích jediným mužem na světě.

S velkou hrůzou sledovalo naše sympatie okolí. Příbuzní nás nespustili z očí. Doslova hlídkovali, aby naše vazba nepřerostla nad rámec příbuzenského vztahu. Naše vřelé kontakty ochladly, když jsem se odstěhovala s rodiči do Prahy. Nikdy jsem ale na bratrance nezapomněla.

Znovu jsme se setkali

Podle něho jsem hodnotila všechny své partnery. Nedokázala jsem být ve vztazích šťastná. Neviděla jsem Pavla více než dvacet let, ale nikdy z mé mysli nezmizel. Také on, jak ke mně donesly rodinné tamtamy, se několikrát oženil. Zůstala jsem sama a on taky. Až po třiceti letech jsme se potkali.

Jen jsem bratrance uviděla, třebaže se hodně změnil, zase jsem ucítila tu magickou přitažlivost. Proseděli jsme spolu hodiny a povídali si. Bylo to krásné.

Pocit viny, který do mě v dětství rodina implantovala, byl však tak silný, že jsem ten prožitek cítila jako obrovský hřích. Do Prahy jsem se vracela nešťastná.

Naše naděje

A pak jsem potkala svou spolužačku z gymplu. Když jsem se jí ptala, kam po maturitě zmizela, řekla mi neuvěřitelnou věc. „Vzala jsem si bratra mého otce, a aby nás v rodné vsi nesežrali, odstěhovali jsme se.“ Nevěřila jsem svým uším.

Tak jsem se dozvěděla, že sňatek mezi bratrancem a sestřenicí nebo strýcem a neteří ze strany otce patří mezi výjimky, které zákon povoluje. Rozhodl tak už papež v 15. století, tento zákon převzal i komunistický režim a je platný dodnes.

Stali jsme se obětí neznalosti zákona. Zcela legálně jsem si mohli Pavla vzít. Kamarád právník mi to potvrdil a já hned další víkend jela zpátky do rodné vsi. Už skoro deset let jsme spolu s Pavlem šťastní.

Marcela (59), Praha