Vždy jsem byla hrdá, že jsme s manželem i po třiceti letech společného života stále spolu a že nám to docela klape.

Dnes je divná doba. Mám pocit, že lidé spolu neumí žít. Hned se kvůli každé blbosti hádají a opouštějí. To my s Jindrou jsme náš život celkem zvládali. Ale ne vždy to bylo jednoduché.

Také se trápil

Také máme za sebou období, kdy Jindrovi zemřeli rodiče krátce po sobě a on se s tím nemohl smířit. Začal v té době víc pít, a dokonce tehdy přišel o zaměstnání.

Nebylo to jednoduché a opravdu mě trápil, ale ani na chvíli mě nenapadlo, že bych ho snad měla opustit.

Nakonec se kvůli mně a našim dětem vzpamatoval a začal chodit na ambulantní léčení. Dodnes se alkoholu vyhýbá a já kvůli němu v podstatě také přestala pít.

Všechny jsou opuštěné

Když se sejdu s kamarádkami, klopí do sebe všechny jednu sklenku vína za druhou. Jednu totiž opustil manžel s mladičkou asistentkou, druhou zase kvůli atraktivní sousedce, další dvě podaly žádost o rozvod samy, když cítily, že už to doma nefunguje. Teď si myslím, že trochu litují, protože kvalitnější náhradu ne a ne najít.

A že se tedy fakt snaží. Jedna je na seznamce, kde si ubírá asi deset let a dvacet kilo, druhá obráží jednu diskotéku za druhou a vůbec jí nevadí, že je s přehledem o generaci starší než všichni ostatní. Dlouho jsem se nad nimi v duchu povyšovala: „Jo, holky, tohle mně se nikdy stát nemůže!“

Byli jsme jin a jang

„Jo, kdyby tak každý chlap byl jako tvůj Jindřich,“ povzdechla si jednou moje nejbližší kamarádka Lenka. „Docela ti ho závidíme,“ přidala se Ivana, „pěkný chlap, milý, společenský!“ Byla jsem si vědoma kvalit svého muže.

O jeho temném období jsem pochopitelně už nikomu nevykládala. V

ždyť to bylo tak dávno. Poznali jsme se už jako studenti. Přisedl si ke mně jednou v menze a po dlouhém obědě nad tácem s rajskou omáčkou mě pozval na rande. Vždycky jsem byla spíš tichá a klidná. Studovala jsem přírodovědeckou fakultu, chtěla jsem být vědkyně.

Líbilo se mi, že Jindřich hodně sportuje a chtěl být fyzioterapeutem. Říkali jsme, že jsme dvě půlky srdce, které k sobě patří a které se našly. Že se dokonale doplňujeme. Všechno bylo přirozené a zapadalo to do sebe dokonale.

Žili jsme si moc dobře

Vzali jsme se hned po škole, našli si práci a rok po sobě se nám narodili dva kluci. Zatímco já jsem s nimi zůstala doma, Jindra si s kamarádem založili firmu na dovoz sportovního oblečení. Dařilo se jim a život krásně plynul. Až do smrti jeho rodičů. Ale i to jsme, jak jsem již říkala, překonali.

Já nakonec skončila ve výzkumném ústavu a práce mě moc bavila, i když tedy žádné závratné peníze jsem nevydělávala. Díky Jindrovi jsme na tom byli ale dobře finančně, tak jsme vyráželi v zimě lyžovat do Alp a v létě k moři do nějaké exotické země.

Marek a Matyáš, naši synové, byli celkem bezproblémoví. Ve škole se dobře učili. Navíc ani neprahli po „mama hotelu“ a oba si krátce po svých osmnáctých narozeninách našli pronájem. Trochu jsme to dotovali, ale kluci chodili po brigádách.

Chtěli jsme zahradu

Tak jsme zůstali s Jindrou sami. Mně přibyla spousta času a navrhla jsem, že by nebylo špatné pořídit si dům se zahradou. Jindřich nadšeně souhlasil. „Co kdybychom se podívali po nějakých hotových novostavbách?“ navrhl.

„Bude to rychlejší než se pustit do stavby. A bydlení si pak jen doupravíme podle našich představ.“ Dodnes si vyčítám, že jsem tenkrát souhlasila. Jenže jsem nemohla tušit, jak bolestný zlom do mého života mi to přinese.

Starala se o nás makléřka

Oslovili jsme známou realitní kancelář, která nám nabídla několik domů k prohlídce. Za realitní kancelář s námi všechny nemovitosti objížděla elegantní dáma mezi pětapadesátkou a pětašedesátkou a jmenovala se Vladěna.

Překvapivě jsme se s manželem nemohli shodnout, co by se nám líbilo. Jakmile ona nějaký dům vychválila, Jindřich s ní nadšeně souhlasil, ačkoli to nesplňovalo parametry, které jsme si zadali.

Po dvou měsících hledání a s Vladěnou permanentně v patách jsme konečně objevili náš dům snů. Menší bungalov na konci ulice a v blízkosti lesa.

Na zahradě už byly vzrostlé stromy a já jsem si ihned objednala zahradního architekta, abych udělala návrhy její úpravy.

Házel vinu na mě

Tím ovšem náš sen skončil. Krátce poté, co jsme se zabydleli, přibyla Jindrovi práce. Aspoň to tak říkal. Jednou večeře se zahraničními partnery, podruhé mimořádná dodávka zboží, pak rozšiřování sortimentu a schůzky s ajťáky. A taky najednou víc služebních cest, které ovšem dřív nebývaly.

„To víš, chtěla jsi dům, tak se teď musím víc ohánět,“ říkával ještě. Jenže jak jsem Jindřichovi vždy věřila a z nevěry jsem ho nikdy nepodezírala, teď ve mně začal hlodat červíček pochybností. Od kamarádek jsem věděla, že takhle to začíná.

Až se za to stydím, ale dokonce jsem mu „projela“ telefon, když byl v koupelně. Nic jsem nenašla a uklidnila se.

Zapomnětlivost je prozradila

Bohužel ten pocit klidu netrval dlouho. Pošťák jednoho dne přinesl balíček se zpáteční adresou hotelu na Slovensku, kde byl Jindřich před týdnem na služební cestě. „Zapomněl jsem si tam plavky,“ rychle mi odpověděl na otázku, co mu mohou posílat. „Ani jsi neříkal, že sis bral s sebou plavky,“ podivila jsem se.

„Večer byla sauna, musel jsem s nimi držet basu,“ zasmál se křečovitě. To už mi běhal doslova mráz po zádech. Nevím, proč se mi stále zjevovala před očima Vladěna s tím svým vlezlým úsměvem, se kterým mě vždy oblažovala při všech setkáních.

Dlouho nezapíral

Rychle vzal balíček do ruky a nesl ho do pracovny. Přišla jsem tam ve chvíli, kdy opravdu vybaloval plavky, ale ženské! Chvíli zkoušel zapírat a předstírat, že se v hotelu spletli. Nakonec šel s pravdou ven.

Zamiloval se. Ne do nějaké mladé kolegyně, ale právě do té naší zpropadené stárnoucí realitní makléřky Vladěny. Ona už prý podala žádost o rozvod a chce, aby to on udělal taky. Když mi to říkal, plakal.

Prostě šok

Nevěřila jsem tomu, co mi říká. Opouští mě kvůli obstarožní ženské, která o něm nic neví a tlačí ho do rozvodu? Nicméně jsme se rozvedli a Jindřich se znovu oženil. Ten proklatý dům jsem odmítla, i když mi ho Jindra velkoryse nabízel.

Prodali jsme ho a já si koupila byt s terasou. Jsem tam sama. Mezi svými kamarádkami mám opět něco extra. Sice už jsem taky rozvedená jako ony, opustil mě manžel, ale na rozdíl od nich s o deset let starší ženou!

Veronika V. (57), Valašské Meziříčí