Bylo mi šestnáct let a vůbec jsem nevěděla, co se se mnou děje. Chtěla jsem být vším, jen ne tou malou holkou, co jsem byla doposud.
Netoužila jsem po ničem jiném než po tom, abych vypadala starší, dospělá. A hlavně, aby mě tak brali i všichni ostatní. Hodlala jsem pro to udělat úplně vše. A dopomoct mi k tomu měla především změna mého vzhledu.
Vlasy šly pryč!
Chodila jsem zásadně v černém. Jenomže to mi rozhodně nestačilo. Když jsem domů přišla s ostříhanými vlasy, maminka málem omdlela. „Kam jsi dala své krásné dlouhé blonďaté lokny?“ stála nade mnou a plakala. „Ale mami, vždyť mi za chvíli zase narostou,“ uklidňovala jsem ji.
„Tolik let ti o ně pečuji! Z čeho ti teď budu splétat copánky?“ „Copy jsou pro malý holky, já už jsem dospělá!“ krčila jsem rameny. To ovšem maminka ještě netušila, že mým změnám není zdaleka konec. Do módy totiž přišly barvy na vlasy. První se rozhodla experimentovat moje kamarádka Věra.
Když přišla do školy s černým přelivem, sklidila ode všech neskutečný obdiv. „Vypadáš vážně skvěle!“ nešetřila jsem chválou a prohlížela jsem si ji ze všech stran. „Tátu málem trefilo,“ smála se Věra. „A čím ses obarvila?“ vyzvídala jsem. „Henou!
Je to přírodní a nezničí vlasy.“ „To bych mohla zkusit taky,“ zapřemýšlela jsem.
„Tobě by slušela měděná!“ změřila si mě pohledem kamarádka. „Jako že bych už nebyla blondýna?“ Byla jsem z toho nápadu docela nadšená. „A pomůžeš mi s obarvením?“ „Jasně!“ souhlasila Věra. „Koupíme barvu po škole a hned na to skočíme!“
Hurá na věc!
Pamatuji si, že jsem se toho dne nemohla dočkat, až nám skončí vyučování. Hned, jak zazvonilo, sebraly jsme si s Věrou věci a utíkaly do první drogerie, kde barvu na vlasy prodávali.
Moji rodiče byli v práci, takže nám nic nebránilo v tom, abychom šly ke mně domů. „Představ si, jak budou všichni koukat, až zítra přijdeš zrzavá!“
Věra míchala barvu, zatímco já si dávala kolem ramen ručník. „Myslíš, že mi to bude slušet?“ měla jsem nepatrné obavy, zda dělám dobře. „To víš že jo!“ ujišťovala mě Věra. „Tobě totiž sluší všechno!“ dodala a prskla mi na hlavu první dávku přírodního barviva.
Čekání na zázrak
Když mi Věra nabarvila vlasy, zabalila je nejprve do igelitu a pak do ručníku. Než uplynula hodina, prohlížely jsme si spolu módní časopisy a vybíraly oblečení, které bychom si koupily, kdybychom na ně měly peníze. „Už abych začala vydělávat!“ vzdychala jsem nad krásnými černými šaty.
„Až dostanu první výplatu, koupím si lodičky na tom nejvyšším podpatku!“ snila Věra. „Neměla by se ta barva už umýt?“ namítla jsem. „Ještě chvíli, ať to dobře chytí!“ uklidnila mě kamarádka. A tak jsem tomu dala ještě další půlhodinu.
Ohnivá červená
Když mi Věra sundala ručník a umyla hlavu, tušila jsem, že výsledný efekt nebude až takový, jaký jsem si představovala. Poté, co jsem si vysušila mokré vlasy, jsem si tím byla jistá.
„Opravdu to takhle mělo vypadat?“ skoro jsem nemohla mluvit hrůzou, když jsem viděla, co mám na hlavě.
Mé kdysi blond vlasy byly teď úplně červené. „Naši mě zabijí,“ vzdychla jsem. Když jsem přišla druhý den do školy s červenou hlavou, vzbudilo to pořádný poprask. Dívali se na mě úplně všichni.
Středem pozornosti
Nebyla jsem na takovou pozornost zvyklá, proto mi to nebylo moc příjemné. Až do doby, než si mě všiml nejhezčí kluk z naší školy, po kterém jsem už dávno toužila. „Vážně ti to sekne,“ vystřihl mi poklonu a dodal:
„Nechtěla bys jít se mnou večer do kina?“ Samozřejmě jsem souhlasila. A tak mi moje červené vlasy přivály moji první velkou lásku v životě.
Kamila S. (51), Plzeň
