Celý život jsem toužila splnit si ten sen. A když jsem se dočkala, setkala jsem se s neuvěřitelnou nepřejícností. Nemile mě to překvapilo.

V práci jsem patřila mezi chudé ženy, samoživitelky, které se v létě zmohly jen na kempování pod stanem, výjimečně mi půjčil chatu bratr nebo kamarádka z dětství. Jednou jedinkrát jsem byla s dětmi u moře.

Vyhrála jsem totiž v soutěži pobyt na tři týdny v Bibione. Bez stravy, v chatičce v kempu. Mé malé děti se z toho radovaly více než z Vánoc. Ratolesti už jsou dnes velké, mají své rodiny, ale na tento výlet vzpomínají dodnes.

Přišla Irenka

O svém největším snu jsem si mohla nechat jen zdát. Toužila jsem navštívit Karibik. Vždycky to bylo moje přání. Jako jedinou možnost jsem viděla Kubu, o jiných místech jsem se snít netroufala. Když mi bylo čtyřicet, přišla k nám do práce nová kolegyně, Irena. Byla pěkná, nezadaná třicátnice.

S muži to uměla, vždycky si našla nějakého bohatého, se kterým cestovala – se zatajeným dechem jsem si nechala vyprávět její zážitky z Tunisu, Egypta, Řecka či z Kanárských ostrovů. A Irena vyprávěla ráda. Bylo vidět, jak jí to dělá dobře, že k ní vzhlížíme jako k hvězdě.

Karibský sen

Dnes zpětně vím, že jsem si měla všimnout drobných náznaků toho, že je Irena závistivá. Prohlásila to o ní naše kolegyně Blanka.

Když si prý spolu jednou vyprávěly o domácích poměrech, a Irena zjistila, že má Blanka domek po rodičích a tam bazén, přestala se s ní bavit a začala ji za zády pomlouvat.

Blanka si dlouho myslela, že jde o nějaké nedorozumění. Byla to ale jen obyčejná závist. Uplynulo několik let, bylo mi čerstvě padesát, když se vdávala moje nejmladší dcera a já se na její svatbě seznámila s úžasným mužem.

Vyprávěli jsme si – a já se zmínila o svém karibském snu. Netušila jsem, že je Vladimír bohatý a že mi sen splní. Na svou první romantiku jsme vyrazili do Dominikánské republiky.

Ta se nezmění!

Když se to Irena dozvěděla, nebyla schopná svůj vztek zakrýt. Slzy jí vyhrkly do očí. „To snad není možný,“ opakovala si stále dokola. Když jsem přišla po dovolené do práce, nestála jsem jí ani za pozdrav. „Že tys jí řekla, kde jsi byla na dovolené, viď?“ smála se mi Blanka.

Čas hned vzápětí ukázal, jak ostrý dráp naše kolegyně má. Nakydala na mou hlavu opravdu nechutné bahno. Je tomu už tři roky, a v zaměstnání kvůli tomu stále vládne toxické prostředí.

Závistivá kolegyně se už nejspíš nezmění, tak začínám uvažovat o nabídce mého Vladimíra, abych přešla do jeho firmy.

Miluše (56), Ostrava