Domů     Umřít na nešťastnou lásku? Špatný nápad!
Umřít na nešťastnou lásku? Špatný nápad!
8 minut čtení

Z obyčejné letní romance se stalo nečekané životní pouto. A i když jsme na nějakou dobu ztratili nit, brzy jsme ji zase našli, a už nepustili.

Byli jsme ještě hodně mladí, když jsme se s Jardou stali rodiči. Všechno se to odehrálo tak rychle. Seznámili jsme se na letní zábavě pod širým nebem. Bylo mi čerstvých osmnáct a na „letní parket“ do vedlejší vsi jsem vyrážela s kamarádkami vůbec poprvé. Byla to kouzelná, teplá červencová noc.

Zábava byla v plném proudu a mně padl do oka kluk v kraťasech a kostkované košili, který postával se dvěma kamarády nedaleko nás. Po očku jsme po sobě mrkali snad celý večer, a nakonec se on odhodlal a pozval mě na tanec.

„Já jsem Jarda,“ představil se mi a rozpovídal se o tom, že je vedoucím na dětském táboře, za lesem.

„Tak to budeme mít společný kousek cesty domů,“ řekla jsem mu a skutečně jsme ze zábavy odcházeli spolu. Tedy ještě s mými kamarádkami a jeho kumpány, také táborovými vedoucími.

U lesa jsme se rozdělili, ale já jsem si ještě s Jardou stihla domluvit schůzku na další den.

Strávili jsme spolu deset krásných dní, přes den jsem mu pomáhala na táboře, večer jsme se tajně scházeli za humny. Byla to taková typická prázdninová romance. Když Jardovi skončil tábor, musel se vrátit zpět domů, pocházel z Prahy. Slíbil ale, že si budeme psát a zase se brzy uvidíme.

Byli jsme stateční

Sešli jsme se dříve, než jsme čekali. A to také za dosti nečekaných okolností. Za pár týdnů jsem zjistila, že jsem těhotná a vše jsem Jardovi napsala v dopise. Přijel prvním vlakem a postavil se k situaci jako chlap.

Vzali jsme se a já jsem se s ním odstěhovala do Prahy, kde jsme bydleli v bytě s jeho rodiči.

Je ale třeba podotknout, že jsme novou životní roli oba vzali statečně. A na to, že jsme se tak málo znali, jsme docela dobře fungovali. Vychovávali jsme naši dceru a o dva roky později jí nečekaně pořídili ještě bratříčka. Byli jsme víceméně spokojená rodina.

Když ale děti povyrostly, začaly se následky našeho, narychlo spíchnutého, manželství projevovat. Oba jsme brzkým rodičovstvím přišli o část mládí, a měli jsme potřebu to dohnat.

Jarda několikrát týdně vysedával po hospodách s kamarády a já jsem zase čím dál častěji utíkala zpět na venkov za kamarádkami.

Děti pohlídali mí rodiče a já jsem si mohla jít zatancovat. A při jednom takovém návratu na ves jsem se zamilovala do traktoristy Standy. Nechtěla jsem ale manžela tahat za nos. A tak jsem šla s pravdou ven.

Strejda Sranda

„Já jsem vlastně taky někoho potkal,“ překvapil mě svou klidnou reakcí Jarda. A tak jsme se rozvedli. V dobrém. Oba jsme měli právo začít znova. Život ve velkoměstě mě nikdy nelákal, a tak jsem se definitivně vrátila na venkov, i s dětmi.

S Jardou jsme ale měli úmluvu, že je může vidět kdykoli bude chtít. A také za nimi jezdil téměř každý víkend.

Začala jsem nový život po boku Standy. Nevzali jsme se, ale skvěle nám to klapalo, byla s ním legrace a i děti si na něj zvykly, říkaly mu „Strejda Sranda“. Byly to chvíle, kdy jsem byla přesvědčena, že se nic nemůže pokazit.

Život nás ale všechny učí, že ruku v ruce se štěstím a smíchem, chodí sem tam i smutek a pláč.

A ten po pár letech našeho soužití ovládl i mě a Standu. Začalo to tím, že jeho blízký kamarád měl těžkou autonehodu. Standu to úplně zlomilo. Utápěl svůj žal stále častěji v láhvi vodky a měnil se nám před očima. Prudce se střídaly jeho nálady.

V jednu chvíli byl tím starým dobrým Standou a vzápětí jsme se hádali kvůli maličkosem.

„Nerad tě vidím smutnou,“ řekl mi v té době můj bývalý manžel Jarda, kterému neuniklo, že idyla, která vládla mému domku s muškáty, je pryč. A navíc, svěřily se mu i naše, tehdy už dospívající, děti, které si brával na víkend.

Několikrát jsem jeho, i sebe, uklidnila, že se nic neděje, že jen máme se Standou těžké období. Sama jsem ale tušila, že mému druhému vztahu už brzy odzvoní. Standa vzal do hrsti poslední zbytek rozumu a rozhodl se odejít a začít život jinde, za hranicemi.

Nebránila jsem mu. Zároveň jsem ale konec našeho vztahu nenesla dobře.

„Mrzí mě to. Nepotřebuješ něco?“ ptal se mě v té době upřímně můj bývalý manžel Jarda, když u mě vyzvedával děti. Musím přiznat, že mě až dojalo, jakou péči o mě i po rozvodu měl. Sám si prošel po našem manželství pár vztahy, které už vzaly za své.

Rodinný výlet

Ale zdálo se, že přátelský vztah mezi námi stále trval. A když viděl můj smutný obličej, projevil se jako ten nejvěrnější kamarád. Chtěl mě rozveselit, stůj co stůj. „Za týden tě s dětmi bereme na výlet!“ řekl mi, když se loučil. Děti zajásaly a já jsem si jen smíchy ťukala na čelo.

Vzhledem k tomu, že jsme se rozvedli, ještě když byly děti malé, jsme nikdy na žádném společném výletě nebyli. „A to je právě chyba!“ prohlásila o týden později dcera, když jsme seděli v autě a vyráželi vstříc prvnímu „rodinnému“ výletu. Já, můj exmanžel a naše dospívající děti.

Na první pohled možná podivná kombinace, její výsledek mě ale mile překvapil.Vytvořili jsme partu a bylo nám spolu dobře. A čas běžel. Byla jsem v té době opravdu spokojená, dcera čerstvě odmaturovala a my jsme na ni s bývalým mužem byli hrdi.

Navíc právě vztahy s Jardou byly snad nejlepší, jaké jsme spolu do té doby měli.

„Potřeboval bych poradit,“ řekl mi zvesela jedno červnové odpoledne, když přivezl syna z fotbalového tréninku. Seděli jsme spolu sami na zahradě a popíjeli kávu, byl to už takový náš úterní rituál. „Chci někoho pozvat na rande.

Ale už ani nevím, jak se to dělá,“ přiznal roztržitě a snad i trochu stydlivě, čímž mě upřímně rozesmál.

Zároveň jsem ale ucítila u srdce slabé píchnutí. Snad žárlivost. „Nikdy nic nezkazíš kytkou. A taky by sis na to mohl koupit čistou košili,“ dobírala jsem si ho.

Přišlo mi až roztomilé, že spolu po tom všem, co jsme prožili, můžeme bez rozpaků hovořit i o takových věcech. V pátek jsem, jako každý týden, přišla z práce dřív.

Doma bylo až podezřelé ticho. Syn odjel na víkend k manželovým rodičům a dcera vyrazila se spolužáky na pomaturitní výlet. Měla jsem tedy celý večer jen sama pro sebe. Zazvonil zvonek. Nikoho jsem nečekala, a tak jsem se zvědavě sunula ke dveřím.

Otevřela jsem a oproti mně stál Jarda v nové bílé košili. A v ruce držel kytici těch nejkrásnějších růžových pivoněk, mých oblíbených. „Ahoj, to je pro tebe,“ podával mi kytku a já na něj zmateně koukala. „Zbláznil ses?“ vypadlo ze mě nakonec naprosto netaktně a Jarda se začal smát.

Poté si odkašlal: „Ne, zvu tě poprvé na pořádné rande.“ Co na to říct… Bylo to opravdu poprvé za ty roky, co jsme se znali, kdy mě tak romanticky překvapil, a já jsem nemohla odmítnout. Rychle jsem se převlékla, učesala a vyrazila. Tak krásný večer jsem dlouho nezažila.

Všechno do sebe najednou zapadlo. A tak jsme si řekli, že pokud našemu vztahu znovu dáme šanci, vezmeme to hezky pomalu, krok za krokem. Nedělala jsem si velké naděje, v našem věku už nebyl prostor na naivní představy o lásce až za hrob.

A teď doopravdy

Dětem jsme o našem sbližování neřekli, nebyly ale slepé, a tak si brzy všimly, že se jejich rodiče chovají divně. Přesněji řečeno: „Jako zamilovaní blázni,“ nazvala nás dcera.

Ona i její bratr byli nadšení, když nás viděli zase pohromadě, měli jsme v nich ty největší fanoušky.

I proto jsme nechtěli nic uspěchat. Už záhy jsme ale zjistili, že dát našemu vztahu druhou šanci, byl ten nejlepší nápad. A než se sešel další rok s rokem, Jarda se stěhoval z Prahy k nám na venkov.

Do druhé svatby jsme se nehnali, letos v létě si ale manželský slib nakonec přece jen vyměníme. Podruhé. Tentokrát ale ne jako dva mladí, ustrašení lidé. Ale jako pyšní rodiče, vděční prarodiče a zamilovaní blázni, kteří bezmězně věří na společné štěstí.

Kateřina (58), západní Čechy

Související články
3 minuty čtení
Věřila jsem, že jednou k sobě najdu správného muže. Dva pokusy mi sice nevyšly, ten třetí ale zatím nemůže být lepší. V dávat se ve dvaceti letech bylo romantické a naivní. Chystat další svatební šaty těsně před čtyřicítkou už bylo trošku bláznivé. Ale absolvovat to všechno znovu, do třetice, na prahu šedesátky, to už si klepali na čelo všichni moji blízcí. „Zase tě mám vést k oltáři? Vždyť už
3 minuty čtení
Sblížila nás písnička Lenky Filipové a Karla Zicha Mosty. A tak jsme se jeden takový most pokusili mezi sebou vybudovat. Jednou se sice zbortil, my jsme k sobě ale zase našli cestu. Ráda jsem jezdívala na pio­nýrské tábory. Naši mě tam šoupli hned v první třídě, aby měli pár týdnů klid, ale mně to nevadilo. Byla jsem smělá holčička a společnost jsem vyhledávala. Akorát že mi při vyndávání zavaz
5 minut čtení
Když mě první manžel odkopl jako nepotřebnou věc, ocitla jsem se na dně. Moje kamarádka ale zasáhla a díky ní jsem dnes zase šťastná. Na období před deseti lety nevzpomínám ráda. Prožívala jsem skutečné peklo. Zjistila jsem tehdy, že mě manžel po třiceti letech manželství podvádí se svou asistentkou. To ale zdaleka nebylo všechno. Nejen že mě opustil, ale dokonce mě chtěl vystěhovat do bytu, kd
3 minuty čtení
Nebyla jsem studijní typ. Moji rodiče ale byli přesvědčeni o opaku. Ještěže tu byl Roman, můj anděl strážný, který mě držel nad vodou. Maturita pro mě bylo hotové peklo. Nebyla jsem ani za mák studijní typ, avšak nezdravě ambiciózní rodiče nedali jinak, než že mě přiměli podat si přihlášku na gymnázium. Utěšovala jsem se, že je to předem ztracený boj a že se tam ani nedostanu, ale asi byl toho
5 minut čtení
S mým prvním mužem Viktorem jsme se brali na konci sedmdesátých let. Byl vysoký a vtipný, k tomu mě vroucně miloval, stejně jako já jeho. Myslela jsem, že je to navěky. Měli jsme spolu dvě děti, malý domek po rodičích na kraji města a zahradu plnou mých milovaných růží. Lásce k nim mě naučila má babička a já jsem v její tradici pokračovala. Množila jsem je, šlechtila a jezdila s nimi po výstavá
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Budovat mosty je lepší než je pálit
skutecnepribehy.cz
Budovat mosty je lepší než je pálit
Sblížila nás písnička Lenky Filipové a Karla Zicha Mosty. A tak jsme se jeden takový most pokusili mezi sebou vybudovat. Jednou se sice zbortil, my jsme k sobě ale zase našli cestu. Ráda jsem jezdívala na pio­nýrské tábory. Naši mě tam šoupli hned v první třídě, aby měli pár týdnů klid, ale mně to nevadilo. Byla jsem smělá holčička
Předpověděl portugalský král vlastní smrt?
epochalnisvet.cz
Předpověděl portugalský král vlastní smrt?
Královská rodina mává z otevřeného kočáru a provázejí ji ovace. Pak se ale z davu vynoří podmračený muž s plnovousem, poklekne na jedno koleno a zamíří pušku na cíl. Tím není nikdo jiný než sám panovník.   Diplomat. Mučedník. Tak znějí dvě přezdívky, pod kterými Portugalsko zná svého krále Karla I. (1863–1908). Ta první se vztahuje k jeho jednání
Co formuje děti? Prostředí, výchova či matčin stres
21stoleti.cz
Co formuje děti? Prostředí, výchova či matčin stres
Vědci se dlouhodobě zaobírají dopadem výchovy a prostředí na lidskou osobnost. Ovšem tenhle oříšek je s nadsázkou řečeno poměrně tvrdý na rozlousknutí. [caption id="attachment_93552" align="alignno
Partner překvapil Štréblovou zásnubním prstenem
nasehvezdy.cz
Partner překvapil Štréblovou zásnubním prstenem
Nečekaná událost jak pro nás, tak pro Alenu Štréblovou (60) alias Milenu Pumrovou z Ulice! Své soukromí si herečka přísně střeží. Svého partnera, prošedivělého štramáka, povoláním veterináře, ukáza
Léto v Olomouckém kraji: krajina poznání, příběhů a živé kultury
epochanacestach.cz
Léto v Olomouckém kraji: krajina poznání, příběhů a živé kultury
Jsou regiony, které se návštěvníkům představují jediným symbolem. Olomoucký kraj mezi ně nepatří. Jeho kouzlo spočívá v rozmanitosti. Během jediného dne lze projít středověkým hradem, sestoupit do podzemních jeskyní, vystoupat na rozhlednu, projít se po hřebeni Jeseníků a večer strávit na festivalu pod širým nebem. Právě propojení poznání, kultury a aktivního odpočinku dělá z regionu
Ferdinandové mezi Habsburky: Lháři, básníci a dobráci
historyplus.cz
Ferdinandové mezi Habsburky: Lháři, básníci a dobráci
Habsburkové vládli českým zemím v kuse téměř 400 let. I oni si podobně jako Přemyslovci a Lucemburkové potrpěli na tradici a není proto divu, že si častěji než jiné předávali jedno stejné jméno – Ferdinand. Celkem pět Ferdinandů usedlo na český trůn. Některé přitom nespojuje pouze jméno, ale i podobný osud a povaha…   1.
7 prima tipů, jak připravit pokožku na léto
nejsemsama.cz
7 prima tipů, jak připravit pokožku na léto
Léto je za rohem a kůže nemusí být na sluneční paprsky úplně připravená. Jakou péči jí tedy v těchto dnech a týdnech dopřát, abyste se nespálila a vypadala stále skvěle? S příchodem prvních letních paprsků dostává pokožka pořádně zabrat. Na příval silného slunečního záření totiž není po zachmuřeném jaře dostatečně připravena. Reagovat tak může velice citlivě v podobě začervenání, vyrážky
Předpověděli zkázu Pearl Harboru Nostradamus i Baba Vanga?
enigmaplus.cz
Předpověděli zkázu Pearl Harboru Nostradamus i Baba Vanga?
Nedělní, pohodové ráno. Tisíce amerických vojáků spí 7. prosince 1941 v Pearl Harboru na havajském ostrově Oahu a cítí se přitom jako v ráji [gallery ids="169578,169581,169580"] V té době se
Projekt jako oživlý paleolit
rezidenceonline.cz
Projekt jako oživlý paleolit
Upper House představuje dokonalou symbiózu architektury, umění a přírody. Kulturní dědictví, zakořeněné v městské buši, nejen skvěle vypadá, ale také aktivně zvyšuje kvalitu života svých obyvatel. Originální výškový dům působí v podstatě jako galerie, zavěšená nad rozlehlou metropolí. Rezidenční objekt v South Brisbane je manifestem spojení člověka s daným prostředím, kulturou a komunitou. Navržena studiem
Chlebová polévka s houbami
tisicereceptu.cz
Chlebová polévka s houbami
Chléb by měl být asi tři dny starý. Po jeho rozvaření získáte hustý, sytý pokrm. Se sýrem a houbami vás jeho chuť mile překvapí. Potřebujete 400 g starého chleba 1 l vývaru 200 g hub 100 g tv
Praha přivítá největší svátek českého a moravského vinařství
iluxus.cz
Praha přivítá největší svátek českého a moravského vinařství
Milovníci vína, vinaři i odborná veřejnost se letos opět setkají na jedné z nejprestižnějších vinařských akcí v České republice. Dne 6. srpna 2026 se Clarion Congress Hotel Prague promění v dějiště Re
Býčí skála: Brutální obětiště dávnověku
epochaplus.cz
Býčí skála: Brutální obětiště dávnověku
Šperky, zbraně, sošky a spousta obilí. Ale také přes 40 lidských obětí, převážně dívek, z nichž některým rozetnou hlavu a useknou končetiny. To je slavný halštatský pohřeb. V Evropě nevídaný objev, který dodnes neumíme vysvětlit… Jeho koníčkem je „slepá jeskynní zvířena“, a díky tomu, přestože je hlavně lékař, objeví řadu nových organismů. Jindřich Wankel (1821–1897)