Máme dvě děti, čtyři vnoučata a teď i páté na cestě. Jsem pyšná máma, babička a brzy budu ještě šťastnější! Každý den si říkám: „Boženo, máš krásný život, děkuj Pánu Bohu.“
Žijeme v klidné čtvrti na okraji Brna v domku, který jsme s manželem Josefem postavili před třiceti lety vlastními rukama.
Můj manžel je zámečník se zlatýma rukama, dnes už v důchodu, a své dny tráví ve své milované dílně opravou starých hodin. Já peču koláče podle starých rodinných receptů, pěstuju růže a sleduju, jak roste naše rodina, můj největší poklad.
Vždy byla šikovná
Začalo to před pětatřiceti lety, kdy se narodilo naše první miminko, Petra. Byla to malá křičící holčička s hustými kadeřemi jako já v mládí. Josef ji držel v náručí v nemocnici a plakal jako dítě.
„To je zázrak, Boženko!“ Pracovala jsem v textilce a tehdy jsem musela záhy do práce. Ale večery jsme trávili u postýlky, zpívali jí ukolébavky, co nám zpívaly ještě naše babičky.
Petra byla od malička zvědavá. Už v pěti letech četla knížky nahlas a v deseti vyhrála okresní soutěž v recitaci básní. „Mami, chci být učitelkou,“ říkala mi s vážným výrazem.
Chutná jim u mě
Dnes učí český jazyk na základní škole. Vdala se za programátora Martina, klidného chlapa, se kterým má dvě úžasné děti: desetiletou Kláru, malou umělkyni, co mi maluje obrázky růží, a sedmiletého Tomáška, stavitele LEGO věží vysokých jako já.
Každou neděli přijedou na oběd! Bývá tradičně svíčková nebo pečená kachna. Náš dům rozezní jejich smích. „Babi, tys ta nejlepší kuchařka na světě!“ říká Tomáš a líbá mě na tvář, zatímco Klára mi pomáhá s těstem na bábovku.
Syn trénuje fotbal
Tři roky po dceři se nám narodil Lukáš. Tehdy byla strašná bouřka, to nikdy nezapomeneme. Josef v tom dešti řídil auto rychleji než kdy dřív, aby mě dovezl do porodnice včas. Jen jsme tam dorazili, Tomáš byl na světě v mžiku.
Byl to kluk s modrýma očima a úsměvem, co roztápí srdce a snad i ten nejtvrdší kámen. Od malička miloval fotbal: „Mami, budu velký fotbalista jako Nedvěd!“ sliboval mi s vášní v očích.
Našel tu pravou
Chodil na sportovní školu, hrál v mládežnických týmech, ale pak se rozhodl pro realitu života: stal se trenérem dětských týmů. Do života mu vstoupila báječná žena Lenka, magistra v lékárně s laskavým úsměvem, a dvě malá sluníčka:
pětiletá Anička tanečnice, co se točí jako víla, a tříletý David, malý kutil, co si opravuje hračky šroubovákem od dědy. Lukáš trénuje chlapce v místním fotbalovém klubu a já chodím na všechny zápasy s termoskou čaje a transparentem „Lukášův tým zvítězí!“.
„Mami, díky tobě jsem silný a nevzdám to,“ říká mi po každém vítězství a objímá mě pevně. Vychovávat je nebylo vždycky lehké, to si nebudu lhát. V osmdesátých letech po revoluci jsme měli málo peněz, já chodila na noční směny, Josef dělal přesčasy v továrně.
Puberta nám dala!
Petra měla v pubertě strašlivé krize. Běhala s divokou partou, přicházela domů pozdě. Jednou přišla v slzách: „Mami, já nechci takhle žít, chci se učit, ne blbnout s klukama.“
Seděly jsme u kuchyňského stolu do rána, plakaly, objímaly se a plánovaly budoucnost. Lukáš měl v patnácti velkou nehodu na kole, zlomená ruka, měsíc v sádře, bolest a strach. Učila jsem ho psát levou rukou, pomáhala, aby mu učivo neuteklo.
Ty těžké chvíle nás všechny sblížily ještě víc. Naučila jsem je pracovat tvrdě, být laskavá k lidem, odpouštět chyby a nikdy se nevzdávat.
Máme se rádi
„Děti, rodina, to je největší poklad, držte pohromadě jako pořádný tým,“ opakovala jsem jim vždy, když se hádali. Dnes jsou dospělí a já jsem na ně pyšná jako nikdy předtím. Petra nedávno dostala ocenění „Nejlepší učitelka roku“ v celém okrese.
Stála na pódiu s pohárem, slzy v očích, a později mi řekla: „Mami, to je díky tobě a tvým radám!“ Lukáš vede svůj tým chlapců na mistrovství kraje, David ho napodobuje s malým míčem v zahradě a křičí „Gól!“.
Dětí není nikdy dost
Na vnoučata myslím už od probuzení. Každé ráno všechna dostávají vzkaz: „Miluju vás, buďte hodní!“ Klára mi posílá kresby květin, Anička mi předvádí balet, Tomáš a David staví obrovský hrad z polštářů a dek. Josef se směje z gauče:
„Boženo, ty jsi královna téhle říše!“ A já? Já jen děkuju osudu. Ale teď ta největší radost, která mně rozradostnila celou duši! Před třemi týdny mě Petra pozvala na kávu do naší oblíbené kavárny U Růže v centru Brna.
Seděly jsme u okna, ona nervózní, já zvědavá jako kočka. „Mami, jsem těhotná. Budeš babizna popáté!“ Objala jsem ji tak pevně, že jsme obě plakaly do latte.
Jsem pyšná máma
„Petro, to je zázrak! Páté vnouče, holčička!“ Doma Josef tančil valčík po obýváku a Lukáš posílal jeden smajlík za druhým: „Sestra, gratuluju, budu strýc a pořádnej!“ Už plánuju šít dětské šaty z hedvábí, kupuju hračky.
Jméno jsme se rozhodli vybrat společně na rodinné poradě. Jsem pyšná máma, protože moje děti jsou laskaví, pracovití a šťastní lidé, kteří přivedli na svět další šťastné človíčky. Toho pátého se už nemůžeme dočkat!
Božena V. (68), Olomouc
