O své svatbě jsem snila už od doby, kdy jsem byla malá holka. Věděla jsem, že až najdu svého prince, budeme mít pohádkovou veselku. Jenže ten „můj princ“ měl jiný názor…
Tolik jsem se chtěla vdávat, ale Jirka o tom nechtěl ani slyšet. Chodili jsme spolu šestý rok, všichni naši vrstevníci už dávno vlezli do chomoutu, jen my stále nic.
„Svatba je zbytečná,“ říkal a jeho zatvrzelý postoj mi vháněl slzy do očí. A to nejvíce ve chvíli, kdy mi má mladší sestra oznámila, že se zasnoubila. Bylo to nespravedlivé. Vždyť to já jsem byla v naší rodině holka na vdávání…
… a do dne
Mrzelo mě, že já se svého dne asi nikdy nedočkám. „Musíš chytit svatební kytici!“ radila mi sestra ve svůj svatební den. Říká se, že když slečna chytí nevěstinu kytici, do roka a do dne se vdá. Je to sice pověra, ale já jsem byla ochotna na Jirku dělat nátlak třeba i pověrou.
Všechny svobodné dámy, včetně mě, se postavily do řady. Jakmile sestra mrštila kytici, vrhla jsem se po ní tak, že jsem nedopatřením srazila k zemi sestřenici Stáňu. Naštěstí to brala s humorem. Největší důvod ke smíchu jsem ale měla já. Kytka byla má.
Vítězoslavně jsem s ní upalovala směrem k Jirkovi. „Do roka a do dne,“ vykřikovala jsem, zatímco on si jen potáhl z cigarety a řekl: „Tak s tím nepočítej!“ Zase mi bylo do breku. Zhádali jsme se jako nikdy a Jirka odešel se slovy: „Tenhle vztah nemá cenu!“
S pláčem jsem se zhroutila na stoličku u baru, kde jsem strávila zbytek veselky. Pila jsem na žal. „Já se nejspíš nikdy nevdám, víte?“ vysvětlovala jsem nad ránem už asi posté barmanovi. „Já bych si vás i vzal,“ smál se on a na tenhle náš opilecký pakt jsme si připili.
Ráno jsem se vzbudila s velkou kocovinou. A co víc, Jirka mi oznámil, že se se mnou rozchází. Večer mě sestra vytáhla do restaurace, kde měla svatbu. Šla zaplatit útratu a vyzvednout zbytek věcí. Sedla jsem si tedy opět na stoličku k baru, že tam na ni počkám.
„Zase budete pít na žal?“ ozvalo se za mnou. Stál tam ten milý barman, který mi předchozí večer naléval. Tentokrát jsem ho ale raději požádala o kafe. Uvařil mi ho a zeptal se, jak se dnes mám.
Žert byl nejlepší rádce
Život je plný náhod a paradoxů, a tak se právě z pana barmana za pár měsíců stal můj nový partner. Slíbil mi kdysi v žertu, že by si mě vzal a slib nakonec splnil.
Ve svůj svatební den jsem byla obrovsky šťastná, ale ne proto, že jsem se konečně dočkala vytoužné veselky, ale hlavně z toho důvodu, že jsem si, pevně přesvědčená, brala muže, s nímž chci strávit celý život. Zatím k tomu máme slušně nakročeno.
Helena (62), Hanácko
