Poznali jsme se čistou náhodou, jako by naše cesty svedl sám osud. Ten se však o několik měsíců později také postavil proti nám.

Byla jsem tak moc šťastná. Myslela jsem si, že jsem našla toho pravého. Nebyla jsem už žádná dvacítka, takže jsem v takovou lásku už ani nedoufala. Ale osud mi byl nakloněn. Jedno letní seznámení na vodě přerostlo v krásný vztah, který vypadal jako z pohádky.

Jenže idylka netrvala dlouho. Filip se náhle změnil a já jsem se v jeho chování začala ztrácet. Myslela jsem si, že si našel jinou. Ale skutečnost byla jiná – o hodně bolestivější. Děsivou pravdu jsem se dozvěděla až od jeho bratra Martina.

Mladá a zamilovaná

Moje první manželství nevyšlo. Vdávala jsem se mladá, s hlavou v oblacích. Po dvou letech jsme se rozvedli. Pak jsem byla několik let sama, jen občas jsem si s někým vyšla na večeři nebo do divadla.

Nějakou dobu mi život o samotě nevadil, ale pak jsem přece jen zase zatoužila po mužském objetí. Zkoušela jsem nejprve různé seznamky, ale po roce hledání jsem to vzdala.

Psali mi muži, kteří chtěli jen to jedno. Jenže já jsem hledala opravdovou lásku. Muže, ideálně na celý život. A tak jsem se po mnoha pokusech rozhodla na nic netlačit. Třeba ho potkám, až to budu nejméně čekat.

Letní dobrodružství na vodě

V květnu před dvěma lety se mi po dlouhé době ozvala jedna kamarádka, že jim vypadl jeden účastník na sjíždění Sázavy. Prý jestli bych s nimi nechtěla jet na vodu.

Nejdřív jsem to odmítla, protože s tím nemám žádné zkušenosti a nechtěla jsem se úplně znemožnit. Ale její přesvědčovací dovednosti byly dobré a já za pár dní opravdu balila.

Jako bychom se znali roky

Celá parta mě vzala skvěle a já byla ráda, že jsem poznala tolik báječných a přátelských lidí. A hned první večer se stalo ještě něco nečekaného. Poznala jsem tam jednoho velkého sympaťáka. Jmenoval se Filip a dorazil k našemu táboráku.

Začali jsme si povídat a během pár minut jsem měla pocit, že ho znám roky. „Máš krásný smích, víš to?“ řekl mi, když jsem na něj obdivně koukala. Hrál na kytaru a byl při tom neuvěřitelně přitažlivý. A já v tu chvíli věděla, že ho musím poznat víc.

Změnil chování

Po návratu z vody jsme se párkrát viděli, pak častěji, a než jsem se nadála, byli jsme pár. Nejzamilovanější pár široko daleko. Seznámila jsem se i s jeho rodiči a bratrem, on poznal moji sestru. Všechno klapalo, jak má.

A já se v duchu modlila, ať nám to nic nepřekazí. Jenže po několika měsících se Filip začal náhle měnit. Byl bledý, unavený, někdy zíral nepřítomně do prázdna. Z našich domluvených schůzek se omlouval kvůli únavě nebo bolesti hlavy.

Nejdřív jsem měla pochopení, ale pak už vztek. Ty jeho výmluvy už byly fakt podezřelé. A postupně mě začal sžírat strach, že je v tom jiná. A bojí se mi to říct. „Mám pocit, že už tě nezajímám,“ řekla jsem mu jednou.

Jen se usmál a řekl, že to není pravda, že má jen špatné období. A tím to ukončil. Pořád jsem o tom musela přemýšlet. Dost nocí jsem nespala a řešila, kde se stala chyba, že se to mezi námi tak najednou zkazilo.

Pak jsem náhodou ve městě potkala jeho bratra Martina. Zastavila jsem ho a zeptala se ho rovnou, jestli je Filip v pořádku.

Bylo mi to trapné, viděli jsme se předtím jen jednou, ale on byl moje jediná záchrana. Z Filipa jsem totiž nemohla nic kloudného vytáhnout a já už konečně chtěla znát pravdu.

Zlá diagnóza

Martin celý zbledl a zvážněl. A v tu chvíli mi došlo, že to bude nějaký velký průšvih. A jiná žena to nejspíš nebude. „Je nemocný. Vážně nemocný. A bojí se ti to říct. Nechce, aby ho někdo litoval,“ vyšlo z jeho bratra. Stálo mě hodně sil to rozdýchat.

Chtěla jsem vědět podrobnosti, ale odmítal mluvit dál. Slíbil, že bude mlčet. Hned jsem jela za Filipem. Z mé nečekané návštěvy byl překvapený. „Proč jsi mi nic neřekl? Proč jsi mě od sebe odstrčil?“ ptala jsem se.

„Ať už se děje cokoli, jsem tu pro tebe a spolu to zvládneme,“ říkala jsem mu zoufale. Čekala jsem, že mě obejme, že se mi svěří. Ale místo toho přišel šok.

Dokáže láska zázraky?

„Nejlepší bude, když se rozejdeme. Nechci, abys se mnou ztrácela čas. A nechci, abys mě viděla, až mi bude hůř,“ řekl klidně, ale nekompromisně. Cítila jsem, jak se mi láme srdce. Proč mu nestojím za to, aby se mi svěřil?

Proč nechce, abych byla u něj, pomáhala mu, držela ho za ruku? S šíleným brekem jsem utekla. A teď stojím před rozhodnutím – přijmout jeho odmítnutí, nebo dál bojovat? Pořád doufám, že ještě není všemu konec. Vždyť naděje umírá poslední…

Veronika L. (55), Hradec Králové