Pár měsíců před odchodem do důchodu jsme si s manželem splnili sen. Koupili jsme si malou chaloupku! Místo lenošení jsme ale v jednom kole.
Musím se trochu hořce smát, když slýchám stesky kamarádek, že se nudí a nevědí, co s volným časem. Stejně je na tom i můj manžel. Od chvíle, kdy odešel do důchodu, nemá čas na odpočinek.
Netušili jsme, co nás čeká
Zhubli jsme a získali skvělou kondici. Zřejmě od věčného nošení nějakého stavebního materiálu. Jen nakoupit pytle cementu, písku nebo cihel dá člověku pořádně zabrat!
Syny jsme o pomoc žádat nechtěli, byli to oni, kdo nás od koupě naší vysněné chalupy odrazoval.
Ale my si s mužem nedali říct. Po životě stráveném v paneláku jsme toužili po jakémkoli domečku se zahrádkou v nějakém hezkém prostředí. Když se naskytla příležitost, neváhali jsme ani chvilku. Bylo nám jedno, že je domek v dost zanedbaném stavu.
Ignorovali jsme skutečnost, že manžel není žádný velký kutil. Ani já nevynikala v zahradničení a mým jediným úspěchem byl kvetoucí vánoční kaktus.
Prodali jsme byt a nastěhovali se do nemovitosti, kde stropem teklo, kamna nefungovala a zahrada se podobala malému pralesu.
Musela nám stačit jedna místnost
Původní euforie ze splněného přání nás pomalu, ale jistě začala opouštět. Mně bolela záda a ruce jsem měla samý puchýř. Ani manžel na tom nebyl nejlépe.
Trápil ho stav našich financí a přemýšlel, jak si k důchodu přivydělat, aby měl dostatek peněz na všechny nutné opravy.
„Prosím tě, kde chceš ještě vzít čas na nějakou brigádu?“ divila jsem se a on si jen povzdychl. Byl bezradný stejně jako já. První zimu jsme přežili v jedné malé místnosti. Kvůli teplu a rozbité střeše. Tahle místnost totiž byla jediná, kam nezatékalo!
S příchodem jara se nám zlepšila nálada. V plánu byla stavba králíkárny, ale díky naší nešikovnosti k ní naštěstí nedošlo.
Nečekaný návrh se mi zalíbil
„Sousedko, měla bych pro vás návrh…“ řekla mi jakási neznámá paní v místním obchůdku. Mojí sousedkou rozhodně nebyla, ale asi se takhle tady lidé oslovují, pomyslela jsem si. Byla to učitelka ze školky. Vlastně budoucí školky, která tu měla v naší obci teprve vzniknout.
„No víte, prostory máme, ale zahradu ne. A děti nemohou jen stále chodit na vycházky. Potřebují pozemek, kde by měly houpačku a prolézačku! A taky pískoviště a tak…“ vysvětlovala a mně začalo svítat. Ani nedomluvila a já souhlasila. Pronajmeme naší zanedbanou zahradu dětem!
Objevil se zádrhel
Manžel zprvu bručel, že nebudeme mít chvilku klidu, ale opak byl pravdou. Nikdy bych nevěřila, co malí caparti zastanou práce. Nakonec nám pomáhali nosit přes celou zahradu i tašky určené k opravě střechy!
Pracovali jsme znovu od rána do večera, abychom už nemuseli pobývat jen v té jedné místnůstce. „Tak na podzim už vás tady nebudeme otravovat,“ oznámila mi jednou ráno smutně paní učitelka.
Nechápala jsem, o čem mluví. Vždyť nás děti neotravovaly. Byli jsme moc rádi, že jim je naše zahrádka ku prospěchu! Paní učitelka stěží zadržovala slzy. Prý jsou pronajaté prostory pro ně drahé. Pan majitel je chce přebudovat na ubytování pro turisty.
Manžel měl nápad
Náš rozhovor uslyšel manžel. Ze střechy, kterou zrovna začal opravovat. „Počkejte, já bych měl nápad!“ volal a my s údivem zvedly hlavy, odkud na nás volá. „Když stihneme opravit střechu, dvě místnosti by se našly.
Jsou sice malé, ale při troše snahy by snad vyhovovaly!“ Tvrdil nadšeně, ale já byla skeptická. Další bláznivý nápad!
Vejdeme se všichni
„A kde budeme spát my? Snad v nějakém kozím chlívku?“ trochu uštěpačně jsem se ho na tenhle „malý“ problém zeptala. On se ale nedal, myslel na všechno: „No my budeme v podkroví! Když nám nebude kapat voda na hlavu, poslouží nám skvěle!“
Museli nám finančně vypomoct naši synové. Udělali to pro nás rádi. Naplánovali dokonce i přístavbu, aby v létě mohli jezdit k nám na dovolenou. Ukázalo se, že ten můj šikovný muž měl ve všem pravdu!
A tak, těsně před Vánocemi, jsme se všichni stěhovali. My do podkroví a školka do přízemí. Je nám s těmi caparty moc dobře! Na nudu nějak nemáme čas a odpoledne, když všechno utichne se začínáme těšit na ráno.
Květa P. (64), Ústecko