Byla to moje nejlepší kamarádka, ale vůbec si toho nevážila. Pomlouvala mě, kde jen mohla. Rozhodla jsem se jí ukázat, že si nemusím nechat všechno líbit. Moje pomsta byla hořká!
Přistěhovala se k nám do vesnice až z Prahy, a zdejší lidé s ní podle toho jednali. Říkali jí zbohatlice, protože koupila moc hezký domek hned vedle toho našeho. A také měla nové auto a fůru pěkného oblečení! Jenže vzhled může mást. Byla úplně na dně.
Všichni ji opustili
Po rozvodu jí zůstalo právě to, co všichni viděli. Jinak nic. Děti se od ní odvrátily, protože od svého bohatého tatínka dostávaly mnohem víc než od ní, náhle zchudlé maminky. A také neměla vůbec žádný příjem.
Doposud totiž pracovala v rodinné firmě, která ale byla napsaná na nyní už bývalého manžela. Co na tom, že mu ji pomohla vybudovat i vést. Co na tom, že každý měsíc zpracovávala účetnictví, starala se o zaměstnance, daně a všechno, co s tím souviselo. A co na tom, že jednala s dodavateli i zákazníky a sháněla zakázky.
Svého muže milovala tak, že si ani nevšimla jeho četných záletů. Toník si musel jet odpočinout do lázní, Toník potřebuje klid, Toník… Toník… Nakonec ho přistihla se sekretářkou. Jaké klišé! A ta ostuda.
Beze mě by byla ztracená
Dokonce by mu i odpustila, ale Toník byl zamilovaný. Měl mladou krasavici a matku svých dětí opustil. Dostala peníze na domek, auto a vše, co pobrala z bytu. Odměnou jí měla být svoboda na venkově! Nový začátek! Jenže ten se nekonal. Lidé ji tady neměli rádi, a tak nějak začalo naše přátelství.
„Nejprve se musíš usmířit s dětmi. Pozvi je k sobě na víkend,“ radila jsem jí, ale ona jen zavrtěla hlavou. Neuměla moc vařit a neměla je čím pohostit. Prý v Praze to bylo lehčí, tam se dalo jídlo objednat z restaurace. Ale tady?
Pomáhala jsem jí
„Prosím tě, nestarej se, já to zařídím,“ slíbila jsem jí a taky svůj slib splnila. Navařila jsem a napekla jako na veselku. Dospělé dcery přijely a s mamkou se usmířily. Zbývali jen obyvatelé naší vsi. Nebyli špatní, jen nedůvěřiví. Ale i to se dalo překonat.
„Pozvi je k sobě na zahradu. Udělej nějakou oslavu. Nebo charitu pro zdejší školku. Mohli bychom se složit na nějakou houpačku nebo pískoviště a tak…“ Znovu jsem napekla a navařila a nic po ní nechtěla. Přece si to od ní nenechám platit…
Nemohla jsem uvěřit
Pečení a vaření se stalo pravidlem. Jednou měla narozeniny dcera, potom ta druhá. Následovala sestra a také ona, moje kamarádka Martina. Pekla jsem a pekla, až se ze mě kouřilo. „Vy si asi přijdete na pěkné peníze, co?“ zeptala se mě jednou uštěpačně sousedka z druhé strany domu.
V té první bydlela Martina. Koukala jsem na ni, jako by spadla z višně. Jak na něco takového přišla? Stejnou otázku jsem dostala v místním obchodě a potom i v práci. Nevěděla jsem, kde na to ti lidé přišli, ale brzy mi mělo být jasno.
„Paní, to je jisté. Zadarmo to nedělá. A občas ani neví, co by si za ty svoje koláče účtovala. A to je nedávno připálila…“ líčila celkem nahlas Martina naší pošťačce. Zůstala jsem stát jako opařená. Ta potvora mluvila o mně, nemohlo o tom být pochyb! Měla bych tvrdit, že jsem dostala vztek. Já se ale rozbrečela. Bylo mi toho všeho tak líto!
Nedala jsem nic znát
Brala jsem ji jako kamarádku a dělala pro ni vše nezištně. A ona se mi takhle odvděčila! Nemohla jsem to pochopit. Proč to dělá. Ještě týž den večer u mě zaklepala na okno. Prý potřebuje velký dort, malé dortíky a taky nějaké chlebíčky. Termín, za dva dny! Už ani neprosila, jen rozkazovala.
Přemohla jsem nechuť a mlčky přikývla. Rozkaz byl rozkaz! Napadlo mě, že místo cukru přidám do všeho sůl. Ale potom jsem si ve spíži všimla prošlého bylinného čaje. Na játra! Hořký byl tak, že se nedal ani pít.
Moc dobře jsem si to pamatovala, přestože už uběhla spousta let, co jsem si tenhle bylinkový utrejch zakoupila v apatyce ve městě. Bylinky jsem najemno nadrtila v hmoždíři a přidala do mouky. A do krému a taky majonézy do chlebíčků. Prostě do všeho, co mi přišlo pod ruku.
Všichni se dozvěděli, jak to opravdu je
Dort se povedl nadmíru pěkně. Dvoupatrový, ozdobený, čokoládový. Naoko čokoládový! „Fuj, co to má znamenat?“ ptali se zhnusení hosté, jen co ochutnali. Já jim to ráda řekla, byla jsem na tu oslavu také pozvaná. „To jsou moje výrobky. Krásné a poctivé, jako zde přítomná Martina. A hořké, jako její srdce, jako její slova!
Nikdy jsem za svoje sladkosti nic nechtěla, tak snad mi zaplatí za hořké sladkosti, které jsem jí za pomluvy a zradu připravila.“ Řekla jsem to pěkně nahlas, aby mě všichni slyšeli. Martina byla rudá jako rak. Ale její játra se určitě radovala, po těch bylinkách v dortu, kterého si samozřejmě ukousla největší kus!
Naďa N. (61), Plzeňsko
