Ve chvíli, kdy jsem se topila a bylo téměř jisté, že zemřu, se objevila zářící bytost z hlubin a zachránila mě.
O tom, že každý z nás máme svého anděla strážného, jsem sice četla, ale nevěřila jsem tomu. Představa, že je mi neustále nablízku někdo neviditelný, kdo mě ochraňuje, mi přišla absurdní. Až v momentě, kdy jsem hleděla tváří v tvář smrti, se stalo něco, co bych označila za zázrak.
Koupání v pískovně
Stalo se to před osmi lety. S přítelem jsme si užívali života. Nic jsme neplánovali, jednali jsme spontánně. Když v osm hodin večer navrhl, abychom se jeli vykoupat do zatopené pískovny, přišlo mi to jako skvělý nápad.
Až na místě jsem si uvědomila, že Honza neví, že neumím pořádně plavat. Ze začátku jsem dlouho otálela na břehu a jen jsem se rozhlížela. Honza už na mě z poloviny pískovny pokřikoval: „Tak jdeš do vody?“ Dostala jsem strach. „To zvládneš, prostě budeš máchat rukama a nohama, aby ses neutopila,“ utěšovala jsem se.
Noční romantika
Mojí výhodou bylo, že byla tma, takže můj plavecký styl Honza moc neviděl. Jediné světlo pocházelo od měsíce. Bylo to vlastně docela romantické. Nějak jsem doplavala za Honzou, chvíli jsme laškovali ve vodě a pak začal Honzovi zvonit telefon.
Doplaval ke břehu. Já se mezitím plácala ve vodě. Snažila jsem se přiblížit ke břehu a nemohla se dočkat chvíle, kdy konečně budu stačit.
Klesala jsem ke dnu
Už jsem se chtěla postavit, ale místo na dno jsem šlápla do prázdna. Nalokala jsem se vody a začala jsem se topit. Bylo to tak rychlé, že jsem na Honzu ani nestihla zavolat. Postupně jsem klesala ke dnu.
Začala jsem panikařit a před očima mi naskakovaly podivuhodné obrazy. Tváře rodičů, veselé okamžiky z dětství. Byla jsem přesvědčená, že se utopím. A právě v ten moment se to stalo.
Dívka se zlatými vlasy
Zničehonic se pod vodou objevila postava. Nešlo ale o člověka. Byl to anděl. Vypadal jako mladá dívka se zlatými vlasy. Táhla mě zpět na hladinu a celou dobu se na mě usmívala. Když jsem se vynořila a zalapala po dechu, už jsem slyšela Honzu, jak mě hystericky volá. Běžel si pro mě do vody a vytáhl mě na břeh.
Zachránila mě
Musela jsem z plic nejdříve vykašlat vodu, abych mohla vůbec mluvit. „Já měl takový strach. Byla jsi strašně dlouho pod vodou a já tě nemohl najít,“ brečel. Já si zatím přehrávala v hlavě, co se během posledních dramatických minut událo. Honzovi jsem to ani neříkala, protože jsem měla sama co dělat, abych to zpracovala. To bylo poprvé, kdy jsem viděla svého andělíčka.
Hlídají každého z nás
Podruhé se mi zjevil o dva roky později. Seděli jsme s tátou v autě, které havarovalo. Táta byl v kritickém stavu. U jeho nemocniční postele jsem každý den potkávala anděla, který ho podle mého soudu zachránil. Už nikdy o andělech nebudu pochybovat. To, že s námi nejsou denně, neznamená, že nás nehlídají.
Andrea B. (48), Klatovy
