Moje milovaná „tetička“ na tom byla zdravotně delší dobu hodně špatně.

Než odešla, dala mi ve snu znamení, abych se netrápila.

K mojí milované pratetě Janě jsem jezdila už jako malá holčička. Bydlela na vesnici, kde chovala slepice a králíky. Moc se mi tam líbilo. Pokaždé, když jsem tam byla, jsem navštěvovala sousedku mé tety, jmenovala se Ludmila.

Měla jsem ji moc ráda. Všichni jsme ji brali jako dalšího člena naší rodiny. Odmalička jsem si k ní chodila hrát, protože bydlela hned naproti. Trávily jsme spolu hodně času a vždy jsme si užily hodně legrace.

Dlouhé debaty o životě

Pokaždé, když jsem za babičkou jela, moje první kroky vedly právě za Ludmilou. Měly jsme spolu takový hezký rituál. Na hodinu jsme si sedly do proutěných křesílek na zahradě, Ludmila uvařila čaj a probíraly jsme naše životy. Povídaly jsme si úplně o všem. Pak se ale přede mnou jednoho dne Ludmila začala zapírat.

Podivné omluvy

Došlo k tomu, když mi bylo osmnáct let. Ludmila mi přestala otvírat. Kdykoli jsem zaklepala na její dveře, jako by tam nikdo nebyl. „Asi je na mši,“ tvrdila prateta. Jindy zase její nepřítomnost sváděla na pobyt v lázních nebo návštěvu u příbuzných na Moravě.

Pohled na ni mě vylekal

A tak to pokračovalo, dokud jsem se zase jednou nevydala za tetičkou a nepotkala ji před domem s Ludmilou. Vůbec jsem ji nemohla poznat. Byla hrozně hubená a bledá. Když jsem ji pozdravila, vůbec si na mě nevzpomínala.

Tehdy mi babička prozradila, že je Ludmila velmi vážně nemocná, ale nechtěla mě tím zatěžovat. Prý jí už nezbývá příliš mnoho času. Bylo mi z toho velmi smutno.

Zjevila se mi ve snu

Asi pět měsíců poté se mi zdál zvláštní sen. Seděla jsem ve vlaku, který nikde nezastavoval. Byla v něm spousta lidí a za oknem bylo vidět jen světlo a jakési světlé mraky. Pak jsem najednou v tom davu zahlédla moji milovanou Ludmilu.

„Teti, koukej se brzy uzdravit, moc mi chybíš,“ promluvila jsem na ni. Ludmila se jen usmála. „Dítě, už si se mnou nedělej starosti, já už se nevyléčím,“ pronesla. Pak se najednou dveře vlaku otevřely a Ludmila za jízdy vykročila do neznáma.

Do měsíce navždy odešla

Když jsem se vzbudila, okamžitě jsem volala babičce. „Jak je na tom teta Ludmila?“ ptala jsem se naléhavě. Babička nic neskrývala. „Je na tom hodně zle, ale ještě je naživu,“ odpověděla mi.

Necelý měsíc nato ale Ludmila zemřela. Až později, na jejím pohřbu, jsem si uvědomila, co se mi ten sen snažil naznačit. Vlak symbolizoval život, který jde pořád dál. A z něj se dá vystoupit jedině na věčnost.

Ivana S. (56), Příbram