Někdy se v našich životech dějí věci, kterým nejsme schopni porozumět.
V dětství jsem potkávala ženu s havraními vlasy, kterou nikdo jiný neviděl. Po oslavě třináctých narozenin zmizela. Myslela jsem si, že je po všem. Pak mi ale otec představil novou přítelkyni.
Stála před školkou
Mamka od nás odešla, když mi byly tři roky. Táta tvrdí, že mě milovala, ale nemohla zůstat. Tak jsem to tak nechala a dál nepátrala. I když, upřímně, nevím, co je to za člověka, když beze slova opustí vlastní dítě. Ale o tom můj příběh nebude. Bude o ženě, kterou jsem dlouhé roky potkávala.
Byla drobnější postavy a měla krásné černé vlasy. Bylo mi tak pět, když jsem ji viděla poprvé. Čekala před školkou. Sotva mě spatřila, zamávala mi. Jako rozverné dítě jsem jí zamávání oplatila. Pak jsem ji vídala stále častěji.
Nic neřekla
Jednoho dne se dokonce vkradla do našeho bytu, kde jsme s tátou žili. ,,Tati, co tady chce ta žena?“ ,,Jaká žena? Nikdo tu není,“ smál se táta. Jenže já tu paní u stolu jasně viděla. Nic neříkala, jen se usmívala. Otec mi samozřejmě nevěřil.
Vše svaloval na dětskou fantazii a já si po čase zvykla, že kdykoliv se otočím, mám tu ženu za sebou. Nejvíce mě štvalo, že nemluvila. Kladla jsem jí tolik otázek, ale nikdy na žádnou neodpověděla.
Najednou zmizela
Táta na mě s přibývajícím věkem koukal skrz prsty. Stalo se, že mě zaslechl, jak vedu monolog s někým neviditelným. Už jsem ani neměla snahu mu to vysvětlovat. Když mi přítomnost té ženy začala vadit, prostě jsem ji ignorovala.
Nebylo to lehké, protože mě neustále propichovala pohledem. Po oslavě mých třináctých narozenin zničehonic zmizela. Mně tím spadl kámen ze srdce. Najednou jsem si připadala svobodná. Tehdy jsem si myslela, že je po všem.
Byla skutečná!
O půl roku později jsem ale zažila šok. Přišla jsem domů a slyšela dva hlasy. Tátův a nějaké ženy. ,,Pojď sem, zlato. Chci ti někoho představit,“ zavolal táta. Vešla jsem do kuchyně, kde to se mnou málem seklo.
U stolu seděla žena, která mě roky pronásledovala. ,,Co tak koukáš? Neumíš pozdravit?“ zeptal se táta. ,,Ahoj, já jsem Johana,“ řekla žena. ,,Ty? Jak je to možné? Takže jsi skutečná?“ spustila jsem bez rozmyslu.
Viděla jsem budoucnost?
Johana s tátou se na sebe podívali a nechápali, o čem mluvím. ,,Takže nejsi výplod mojí fantazie? Ty existuješ!“ řekla jsem. ,,A tys mi nevěřil,“ pohlédla jsem na otce. Pochopila jsem, že nechápe, o čem mluvím. Bylo rozumné, abych dále ve svém vysvětlování, kdo je ta žena, nepokračovala.
Johana se po čase stala mojí macechou. Ona tvrdí, že za mnou nikdy nechodila, ale já vím své. Vím, že nejsem blázen. Ať už je to jakkoliv, jsem za ni ráda. Dokázala mi nahradit mámu, která kdysi odešla.
Dana B. (45), Brno
