Babička byla nejdůležitější ženou mého života. Když se její čas naplnil, mrzelo ji, že mi nemůže nic cenného odkázat.

Babička pro mě znamenala všechno na světě. Byla daleko vlídnější a mírnější než moje ambiciózní, rázná a nikdy nic neodpouštějící matka, která se stihla dvakrát rozvést.

Žít s ní bylo vyčerpávající, zatímco když jsem pobývala u laskavé babičky, bylo to vysvobození. Nikdy jsem si nechtěla připustit, že o ni jednou přijdu. Ale pak se to stalo.

Když jsme se loučily, povídá mi: „Ani ti po mně nic nezbude. Nemám nic. Moc mě to mrzí.“ Měla tři dcery a ty ji o vše obraly ještě za jejího života, barák si vydupala teta Gábina, šperky si všelijak rozdělily a skoro se u toho popraly. Nezbylo nic.

Uklidnila jsem ji větou: „Nic nechci, babičko. Pro mě jsou hlavní vzpomínky a taky to, že jsi mě měla ráda.“ Ještě stačila zašeptat, že v šuplíku je takový šunt, bezcenný prstýnek se srdíčkem z pouti, ať si vezmu aspoň ten.

V šatníku

Než přijeli chamtiví dědicové a všechno bleskurychle schramstli, strčila jsem si do kapsy prstýnek z pouti. Ocitl se na dně jakési krabičky na cennosti v šatníku a dlouho tam někde ležel, polozapomenutý. Střídaly se všelijaké časy, dobré i zlé.

Jednu dobu jsem se rozváděla, bojovala o děti a do toho přišla o práci. Sesypala jsem se, sháněla psychiatra, polykala prášky jako bonbony a bůhvíproč, asi abych přišla na jiné myšlenky, vyklízela šatník.

A našla jsem ho, ten šestákový prstýnek z pouti, na který jsem málem zapomněla. Navlékla jsem si ho na prst. Dospělé ženy takový obvykle nenosily, byl pro holčičky. Byl mi trochu malý, ale to nevadilo.

Vzpomínala jsem na babičku, při pohledu na prstýnek se mi vybavovala jedna vzpomínka za druhou. Bylo mi najednou líp.

Bezcenný?

Válka o děti se nevyvíjela dobře, vše nasvědčovalo tomu, že si můj exmanžel vydupe děti jen proto, aby mi ublížil. Nebyl žádný vzorný táta a věnovat se jim ho obtěžovalo, ale když pochopil, že by mě „střídavka“ těžce zasáhla, chtěl ji čistě ze zlomyslnosti.

Avšak věci se daly najednou do pohybu správným směrem. Soud svěřil děti do péče mně. Radostí mi vhrkly slzy do očí. Podívala jsem se na ruku a pochopila. To ten prstýnek! To on, jak říkala babička, bezcenný šunt, mi nosí štěstí.

Týž den přišlo pozvání na pracovní pohovor do firmy, o kterou jsem stála. To místo by pro mě bylo darem z nebes, ale byla jsem přesvědčena, že je nedosažitelné.

Byl o ně obrovský zájem. A, světe, zboř se, mezi desítkami adeptů si vybrali mě. Děkuji ti, babičko. Ten prstýnek je lepší než všechny zlaté šperky, které si rozebrali příbuzní. Nosí mi štěstí.

Milada (61), Zlín