Prarodiče svoje vnoučata většinou nekriticky milují, ale my ne. Náš vnuk byl protivný, zlobivý, a navíc obézní! Neměl nás rád a my jeho vlastně také moc ne!
Coby malý chlapeček byl neuvěřitelně roztomilý. Dcera se na prahu čtyřicítky rozhodla mít dítě za svobodna. Domnívala jsem se tehdy, že jen přibrala, ale ona mi oznámila, že čeká miminko! Byla jsem tehdy v šoku, ale moc jsem se těšila na vnouče.
Dlouho jsme se neradovali
Když se narodil malý Adámek, neznalo moje i manželovo štěstí mezí! Stali jsme se šťastnými prarodiči, ale netrvalo to dlouho. Naše názory na výchovu se od těch dceřiných dost lišily. Jako bychom byli my těmi přísnými rodiči a ona tou rozmazlující babičkou.
Nedala si říct
Celý život jsem učila tělocvik a byla dost háklivá na lenost, a hlavně obezitu. „Je to novodobý mor!“ hřímala jsem s oblibou, když jsem přistihla manžela cpát se nějakými dobrotami tajně ve spíži. Dcera taky nebyla zrovna štíhlotinka, ale po porodu o sebe přestala dbát úplně.
Ztloustla a Adámka přecpávala, až to nebylo hezké. „Prosím tě, dělej něco s tím klukem, vždyť bude jednou nešťastný!“ apelovala jsem na ni, ale ona mě nechtěla slyšet. Vždycky se urazila. Začala se dokonce před námi zapírat a manžel se zařekl, že se nebude vnucovat.
Vnouček nás přestal navštěvovat. Ne že bychom se nestýkali vůbec, ale naše setkání byla chladná a formální. Na vnukovy narozeniny jsme předali dárky, on poděkoval a už si nás nevšímal.
Přestali jsme spolu mluvit
Nebo hůř, cpal se dortem a koukal na nás výsměšně. Moc nás to mrzelo, ale pomoct jsme si nedokázali. Nejhorší na tom všem bylo, že špatné vztahy s dcerou a vnukem se odrazily negativně i na našem vzájemném vztahu s manželem. Nic neříkal, ale jako by mi to všechno dával za vinu.
Moc tím trpěl! Tak jako jsme nekomunikovali s dcerou, nekomunikovali jsme ani my dva vzájemně. Prostě se něco pokazilo mezi námi všemi. A bylo to čím dál horší. Ne že bych pomýšlela na rozvod, ale k žití takový vztah taky nebyl.
Potřebovala nás
Naši vrstevníci líčili, jak slaví s vnoučaty narozeniny a svátky, jak jezdí o prázdninách na dovolenou. My byli stále sami, nespokojení a zahořklí. Potom, z ničeho nic, nám zavolala dcera z nemocnice. Prý měla úraz v práci, uklouzla na mokré podlaze a zlomila si rovnou tři obratle!
Museli jsme si ho vzít k sobě
„Ležím ve špitále a někdo se bude muset postarat o Adama. Neumí si v patnácti uvařit ani čaj,“ vzlykala a já hned slíbila, že se o vnoučka postarám. Nevěděla jsem, co mě čeká! Možná to bylo dobře, protože kdybych věděla, nikdy bych se do takové šlamastyky nepustila. „Adámku, budeš chvíli bydlet u nás,“ oznámila jsem vnukovi a odpovědí mi bylo jen bouchnutí dveřmi.
Styděla jsem se za něho
Trvalo celé odpoledne, než jsem s tím klukem pohnula. Oblečený do obřích tepláků, vystříhaná hlava a na krku nějaký, jakoby zlatý, řetěz. Styděla jsem se za něho, jen co vyšel se mnou před jejich dům.
Pohrdal vším
Patnáctiletý stokilový kolos byl všechno, jen ne roztomilý. Pro peprnou nadávku nešel daleko, nad jídlem ohrnoval nos a pořád jen stál před zrcadlem a načesával si čupřinu na hlavě. Zbytek lebky po obvodu oholený, nehty okousané.
Ústa zkřivená do pohrdavého úsměvu. Jako kdyby chtěl říct: „Vy dva staříci mně můžete políbit…“ Když připočtu neexistující komunikaci s manželem, bylo to nesnesitelné.
Museli jsme ho rozpohybovat
Stačily pouhé dva dny a uvažovala jsem o útěku z domova. „Už nemohu,“ posteskla jsem si jednou večer manželovi, aniž bych čekala nějakou odezvu. On si ale ke mně přisedl ke stolu a upřímně přiznal, že on už si také neví rady.
Diskutovali jsme dlouho do noci. Nakonec jsme se dohodli na jakémsi plánu. „Musíme toho kluka zlomit. Na něco nalákat! Zaujmout. Po zlém to nepůjde,“ prohlásil manžel a já se na něho vděčně zadívala.
Vyplatilo se to
Asi si toho všiml, protože se zatvářil potěšeně. Toho jsem si zase všimla na oplátku já. Hned ráno jsem tomu našemu holomkovi předložila hamburger. Dietní, s horou zeleniny. Do školy jsem mu dala krabičku s ovocem. A odpoledne jsme vzali Adama do aquaparku. K žádnému jinému sportu než k plavání bychom ho nedonutili! Stálo to spoustu peněz, přemáhání i času, ale vyplatilo se.
Úplně se proměnil
Adam začal hubnout a přiznal, že má radost. Chtěl se najednou líbit holkám. Dcera s námi opět začala mluvit, nic jiného jí totiž v nemocnici, kde si hodně dlouho pobyla, nezbylo. A my s manželem? Našli jsme opět společnou řeč. Sblížilo nás společné nebezpečí, jak se říká.
Po návratu dcery z nemocnice už nebylo nic jako dřív. Začali jsme trávit společně hodně času. Zhubli jsme všichni. Z Adama se stal úplně jiný kluk. O dost štíhlejší, a hlavně o dost milejší! Manžel má konečně vnuka, jakého si vždycky přál. Adamova přítomnost, i když zprvu nechtěná, nám zachránila manželství!
Helena S. (64), Ostrava
