Nikdy jsem nebyla milovnicí koček, lezly mi na nervy a ani ve snu by mě nenapadlo pustit si nějakou do domu. Pak se však stalo cosi, co můj názor změnilo a já nedokázala říct ne.
Kočku? Nikdy! Byla jsem přesvědčena, že není síly, která by mě přiměla pořídit si kočku. Připadaly mi nevyzpytatelné, záludné a falešné skrznaskrz. Přitom Milan byl na kočky zvyklý, měli doma starého kocoura, který mně lezl na nervy.
Byl na první pohled mrzutý, nikoho si nevšímal a většinu dne trávil v zásuvce s ponožkami anebo v prastarém kufru v komoře. Mě ignoroval. Kdysi jsem se ho pokusila pohladit, čistě ze zdvořilosti.
Po jediném pohlazení se mu v kočičím obličeji objevil tak zlostný výraz, že jsem div nevyjekla a raději si nepředstavovala, co by se asi přihodilo, kdybych se ho dotkla podruhé. Nevhodně se choval i v době jídla.
Okamžitě vyskočil ze šuplíku na ponožky, ocitl se na stole mezi jedlíky, pil jim polévku z talířů a kradl kousky masa. Jeho majitelé se tomu kupodivu smáli.
Pod rouškou tmy
Když se narodila Andrea, zapomněli jsme na všechny kočky i kocoury světa. Byly to krásné časy, ale vysilující. Až do ročních narozenin se budila každou noc několikrát, říkali jsme si, že to už nikdy nedospíme.
Byli jsme k smrti unavení, ale šťastní. Neustále jsme vylepšovali a zdokonalovali zařízení naší nové vilky a návštěvy přátel nás utvrzovaly v tom, že to doma máme moderní a vkusné. Zároveň jsme zakládali zahradu. Pyšnila jsem se zejména skalkou.
Radost mi kazila toulavá kočka, která pod rouškou tmy zatvrzele vyhrabávala sazenice.
Měla jsem na ni příšerný vztek. Andrejce bylo dva a půl roku, když jsem ji našla s okouzleným výrazem sedět u francouzského okna a radostně volat: „To-cic-ta!“ Byla to ona, ta drzá kočka. Koukala zvenku na holčičku zvědavýma zelenýma očima.
To se mi zdá
Už bych na ni bývala zadupala, aby zmizela, ale když jsem postřehla, že se na ni Andrejka radostně směje a tleská přitom ručičkama, nedokázala jsem to. Zeptala se, zda pustíme kočičku dovnitř. Úlekem mi vstaly všechny vlasy na hlavě.
Kočka uvnitř mé domácnosti! To nikdy! „Plosím,“ řeklo dítě, a to už jsem se ke svému úžasu přistihla, jak poslušně otevírám a kočka se spokojeně hrne dovnitř. Pohupovala se po tlapách, nechala se hladit a vrněla.
Když přišel Milan z práce, nevěřil svým očím. Odpočívaly jsme, Andrea, toulavá kočka a já, na zbrusu nové pohovce. „No to se mi snad jenom zdá,“ divil se. Andrejka oznámila, že si kočičku necháme. „Fakt?“ žasl. No ano, nechali jsme si ji. Cožpak jsem mohla zkazit dítěti radost?
Irena (56), Otrokovice
