Když se Mariana se synem přistěhovala do naší vesnice, lidé z toho nebyli nadšení. Říkali, že je čarodějnice. Byla to pravda a mě to k nim táhlo.
Bílý dům s modrými okenicemi a zahradou plnou starých jabloní. Kde jsem ho jen viděla? Dlouho jsem si myslela, že je to jen výplod mé fantazie či výjev z nějakého filmu. Domů s modrými okenicemi je žalostně málo.
Tak například v naší vesnici nebyl, pokud vím, ani jeden – a že jsem to tu znala nazpaměť. Když se sem přistěhovali Petr s mámou, byla jsem malá holčička, ale vzpomínám si na to se vším všudy.
Byla to velká událost, lidé vykukovali z oken a někteří se přišli podívat blíž na ty, jak říkali, přivandrovalce odněkud ze slovensko-maďarského pomezí, nebo čert ví odkud.
„Je to čarodějnice!“ šířil se vzrušený šepot. Ta paní tak opravdu vypadala. Havraní vlasy, asi dlouho nečesané, černé vpadlé oči, tváře bílé jako křída, hluboký hlas, oblečená v cosi, co připomínalo hábit. Hnědooký klučík se za něj stydlivě schovával.
Černá dáma vlekla tašky a klesala pod tíhou batohu, v potrhaných zavazadlech se zřejmě skrýval její veškerý majetek. Obecní pastouška, kterou si otevřela rezavým klíčem, měla do civilizovaného obydlí hodně daleko.
„Pro takovou čarodějnici tak akorát,“ šeptaly si tetky, když za sebou žena práskla dveřmi.
Nechcete jahodu?
Odteď se pastoušce říkalo U bosorky. Žena na zjevné, byť ničím nepodložené nepřátelství odpovídala tím, že se s místními nebavila, a když už musela z domku vyjít, tvářila se jako vévodkyně a hlavu nesla až někde v oblacích.
Musela se cítit nesmírně osamělá, ale statečně předstírala, že je jí to fuk a že si vystačí. Mně se líbila, ale byla jsem z vesnice nejspíš jediná. Babička říkávala, že mám chorobnou fantazii a že jsem nebezpečná sama sobě.
„A nekoukej pořád na tu divoženku, nebo tě uřkne,“ šeptala mi. Mě ale zajímala. Škoda jen, že se na celý svět tak mračila. Jednou jsem ji potkala, zrovna jsem si nesla z lesa kytičku lesních jahod. I když vypadala příkře a dívala se jinam, oslovila jsem ji. „Nechcete jahodu?“ pípla jsem.
Překvapeně se zastavila a její oči se setkaly s mými. Hořel v nich plamen. Najednou se zasmála. Nic mě nemohlo udivit víc. „Nechci,“ pravila drsně. „Jím jen hady a jedovaté houby.“ Dívala jsem se za ní a z celého srdce si přála, aby se z nás staly kamarádky.
Vděčné oči
Neposílala kluka do školy, a tak se za ní záhy vypravila komise a nařídila okamžitě zjednat nápravu. Ječela na ně, že to bylo slyšet málem až na náves, a věta: „Jo, pošlu ho do školy, a ti vaši parchanti mu budou ubližovat!“ na náves skutečně dolehla.
Domorodci ji proto nenáviděli ještě víc než předtím, ale Petříka do malotřídky poslat nakonec musela. Nikdo se s ním nebavil, dětem doma kladli na srdce, aby se synovi té čarodějky vyhýbaly.
Mně to říkali taky, jenže já vždy spolehlivě dělala opak, proto jsem se Petříka hned první den po vyučování zeptala, jestli ho smím doprovodit domů.
Podíval se na mě vděčnýma očima, v nichž hořel plamen, který jsem už znala, a kývl. Chytili jsme se za ruce a putovali cestičkou mezi zahrádkami. Já a kluk té čarodějnice. Bylo z toho pozdvižení. Máma mi domlouvala.
„A co je na Petříkovi tak špatného, že s ním nesmím chodit ze školy?“ smečovala jsem.
Nový nátěr
Skamarádila jsem se s Petříkem i jeho mámou, jako jediná z celé vsi. Byla jsem na to patřičně pyšná a měla jsem mlhavý pocit, jako by mi to holky ze třídy trošičku záviděly.
Abych Petříkovu mámu chránila, každému jsem na potkání povídala, že to není žádná čarodějnice. Ale byla.
Vím to na beton. Dělala i mužské práce, vlastnoručně opravovala baráček, aby jim nespadl na hlavu. Ale v tom žádná kouzla nebyla, jen šikovnost. Zato když jsme jednou odpoledne přišli s Petříkem ze školy, málem jsem upadla. Složila jsem se na lavičku pod šeříkem a snažila se popadnout dech.
Mariana natřela dům nabílo a okenice modrou barvou. Dívala jsem se na bílý dům s modrými okenicemi a zahradou plnou starých jabloní. Na dům ze svých představ. Poznala na mně, že jsem jako v Jiříkově vidění.
Usmála se, odložila plechovku s barvou a sedla si ke mně. A potom na mě jedním okem mrkla. „Líbí se ti nový nátěr, Liduško?“ zeptala se. Od té chvíle jsem věděla, že je to opravdová čarodějnice, která umí všechno, i číst myšlenky.
Jako brácha
Myslela jsem, že čarodějnice žijí tři sta nebo čtyři sta let, Mariana bohužel opustila toto slzavé údolí předčasně. Petříkovi táhlo na čtrnáctý rok, když zemřela. A já si pořád s naivitou mládí myslela, že se uzdraví.
Byly zrovna Velikonoce, babička říkávala, že je to čas zázraků. Proto je divné, že se umírá i o Velikonocích.
Stáli jsme nad ní a brečeli. „Proč neuděláš zázrak?“ šeptala jsem jí. Oči mě pálily. „Zázraky se musí šetřit,“ zašeptala v odpověď. Pak mi ještě řekla: „Nezapomeň na Petříka.“ To bylo to poslední, co jsem od ní slyšela. Proč ale?
Jak bych na něj mohla zapomenout? Byl jako můj brácha, byli jsme nerozluční, znali jsme se moře let.
Brzy jsem to pochopila. Přišla si pro něj sociální paní. A jestli se někdo fakticky choval jako zlá čarodějnice, tak ona. Ošklivá byla až běda. Petřík zmizel. Vyplakala jsem hektolitry slz, tolik, že už mi snad ani žádné nezbyly. Onemocněla jsem.
Jednou jsem se v noci vytratila do studeného deště, protože se mi zrovna zdálo, že Petřík bloudí sám nocí někde po okolních lesích. Hledala jsem ho v noční košili a svetrem jen tak halabala přehozeným přes ramena, obojí se promáčelo hned po pár krocích. Odnesla jsem to těžkým zápalem plic.
Až do pekla
Čas mě dostrkal skoro až k maturitě. Na Petříka se ve vsi už dávno zapomnělo. Já na něj nejdřív myslela denně, pak už denně asi ne. Udělala jsem zkoušky na střední školu a začala chodit do tanečních. Noví přátelé, noví učitelé, nové zážitky, však to znáte.
Našli se kluci, co mi psali psaníčka a básničky, kupovali na poutích perníková srdce a drnkali na kytaru pod oknem. Dva nebo tři se mi líbili. S tím čtvrtým jsem začala chodit. Ale občas jsem se v noci probudila vlastním křikem.
Zdálo se mi o bílém domě s modrými okenicemi – v tom snu shořel do základů. Brzy nato jsem v knihovně hledala nějakou učebnici, vtom na mě z regálu vypadly Nezbedné pohádky Josefa Lady.
Kniha se otevřela na stránce s kapitolou O statečné princezně. Té jsem se v dětství vždycky podivovala. Je to totiž taková pohádka naopak, kdy se kurážná princezna vydá pro Honzu až do pekla.
Horo, horo…
A přišel Velký pátek, den zázraků. Na Zelený čtvrtek zvony odletěly do Říma, utichly i varhany, z oltářů zmizely květiny a svíčky. Tradice velí vstát před východem slunce a omýt se vodou z potoka, tehdy má kouzelnou moc, dotyčnému přinese krásu. Také se otevírají hory a vydávají poklady.
Cestu ukazují mihotavá světélka. Doporučuje se říct: Horo, horo, otevři se pro člověka poctivýho a vydej mu málo z bohatství svýho. Když jsem vycházela z kostela, tak jsem si to šeptala, a vtom přede mnou stojí vysoký tmavovlasý mladík.
Poznala jsem ho hned. Byl podobný mámě. „Lído,“ řekl mi a topil se při tom v rozpacích, „poznáváš mě?“ Vrhla jsem se mu do náruče, bylo to zvláštní, protože nikdy předtím jsme se neobjímali.
Lidi na to koukali překvapeně, vědělo se, že bývám viděna s jiným, jenomže v té chvíli už to nebyla pravda.
Šli jsme spolu na hřbitov, aby pozdravil mámu, a potom jsem ho, jako už tisíckrát, doprovodila domů. Hodně to tam chátralo. Při pohledu na ty rozvaliny řekl:
„Bojím se, že ti nemám co nabídnout.“ Ale já jsem jeden poklad zrovna získala, nic víc jsem nepotřebovala.
Ludmila (67), Plzeňsko
