Pracovala jsem na obecním úřadě skoro třicet let. Za tu dobu jsem poznala spoustu lidí, ale na Marii nezapomenu.

Byla to drobná žena s věčně zarudlýma rukama, které jí v zimě popraskaly od studené vody a čisticích prostředků. Uklízela u nás. Každé ráno přišla ještě před sedmou, tiše pozdravila a pustila se do práce. Jednou jsem ji zastihla sedět na chodbě před kanceláří. V ruce držela obálku a dívala se na ni, jako by v ní bylo něco nebezpečného.

Maskovala něco důležitého

„Marie, co se děje?“ zeptala jsem se. Lekla se a obálku rychle schovala do kapsy. „Ale nic, paní, jen nějaký papír.“ Všimla jsem si, že se jí třesou ruce. Nabídla jsem jí, že můžu poradit. Chvíli váhala, potom obálku vytáhla. Byl to dopis z nemocnice.

Měla se dostavit na vyšetření a potvrdit termín. „Já nevím, co tam píšou,“ zašeptala. Nejdřív jsem si myslela, že špatně vidí. Když jsem se jí zeptala, jestli má brýle, zavrtěla hlavou. „Já neumím číst.“ Řekla to tak tiše, že jsem ji skoro neslyšela.

Sedly jsme si do prázdné kanceláře. Marie dlouho mlčela a potom se jí po tvářích začaly kutálet slzy. „Víte, já jsem se to vždycky bála někomu říct.

Člověk si připadá jako hlupák, když neumí něco, co umí každé malé dítě.“ Vyprávěla mi, že vyrůstala v chudé rodině na malé vesnici. Když jí bylo osm, její maminka vážně onemocněla a ona musela zůstat doma, aby se starala o mladší sourozence.

Do školy chodila jen občas. Později už ji otec posílal na práci k sousedům, aby bylo co jíst. Vdala se, vychovala děti a celý život si pomáhala tak, aby nikdo nic nepoznal. Dopisy nechávala číst manželovi, později dceři. Naučila se jen nějaký podpis.

Když ale ovdověla a děti byly odstěhované, zůstala sama. Někdy pomohli potomci, ale když byli daleko, byl to problém.

Jak pomoct té duši?

V tu chvíli jsem nevěděla, co říct. Před sebou jsem měla ženu, která celý život poctivě pracovala, vychovala děti a nikomu neublížila. Druhý den jsem přinesla do práce obyčejný sešit a tužku.

„Marie, co kdybychom to zkusily spolu?“ Podívala se na mě, jako bych jí nabídla něco nemožného. „Vždyť jsem stará. Už se to nenaučím.“ Začaly jsme po práci, dvakrát týdně. Nejdřív se bála i napsat vlastní jméno. Ale šlo to.

Stačilo jen pár měsíců, na které čekala celý život. Nezapomenu na den, kdy si položila sešit a s přestávkami mezi slovy, přečetla: „Hanička je dobrá žena.“ Bylo to o mně! Pak se rozplakala. Já následně taky.

Hana T. (79), Zlín