Myslela jsem si, že v zaměstnání strávím ještě pár spokojených let. Jenže kvůli ošklivým pomluvám jsem nakonec odešla do důchodu dřív.

Práci v nemocniční jídelně jsem milovala. Někdo se možná podiví, co může člověka tolik bavit na každodenním vaření, ale já se do zaměstnání opravdu těšila. Měly jsme tam dobrou partu, znaly jsme se léta.

Když se začal blížit důchod, vůbec se mi odcházet nechtělo. Měla jsem dost sil, a tak jsem se rozhodla dál pracovat. Jenže poslední měsíce se všechno změnilo. V kolektivu zavládla nepříjemná atmosféra a já nakonec uznala, že ten odchod do důchodu není od věci. Tehdy jsem netušila, kdo za tím vším stojí.

Napřed jsem nechápala

Všechno začalo nenápadně. Kolegyně, se kterými jsem léta vycházela, najednou zmlkly, kdykoli jsem přišla do šatny. Některé se mi vyhýbaly, a jedna dokonce prohodila, že bych si měla dát pozor, aby mě někdo nenachytal.

Vůbec jsem netušila, o čem mluví. Nejbližší mi tehdy byla Věra, které jsem si na podivné chování ostatních stěžovala. Utěšovala mě, že jsou lidé závistiví a nemám si jich všímat.

Prý v práci tajně piju

Pak si mě zavolala vedoucí. Opatrně se zeptala, jestli nemám nějaké osobní problémy. Když jsem nechápala, přiznala, že se k ní doneslo, že v práci piju alkohol. Zůstala jsem jako opařená. Prý mě někdo viděl nalévat si něco z lahve schované ve skříňce.

Byla to naprostá lež! Hned jsem jí ukázala skříňku, otevřela jí svou lahev s vodou, i před ni vysypala kabelku, aby viděla, že je to nesmysl. Zdálo se, že mi věří. Jenže i tak se pomluvy dál šířily.

Ať jsem se snažila sebevíc, cítila jsem na sobě podezíravé pohledy. Tak jsem usoudila, že mi to za ty nervy nestojí, a odešla do důchodu.

Pravda mě bolela

Po nějaké době jsem potkala bývalou kolegyni Marcelu. Dala se se mnou do řeči a pak prohodila, že Věra už snad konečně může být spokojená. Když jsem se zeptala proč, dozvěděla jsem se něco neuvěřitelného. Právě Věra totiž historku o mém údajném pití rozšířila.

A důvod? To jsem se dozvěděla, když jsem jí zavolala. Nejprve všechno popírala. Nakonec jen procedila: „Ty jsi mě tenkrát taky před všemi shodila.“ Kdysi udělala v práci vážnou chybu, na kterou jsem upozornila vedoucí. Myslela jsem, že je to dávno zapomenuté. Jenže Věra mi to zřejmě nikdy neodpustila.

Zrada bolí dodnes

Připomněla jsem jí, že kvůli jejím pomluvám jsem odešla z práce, kterou jsem měla ráda. „Vždyť už jsi stejně měla nárok na důchod,“ odbyla mě. V tu chvíli jsem pochopila, že jí vůbec není líto, co mi provedla.

Položila jsem telefon a od té doby jsme spolu nepromluvily. Bolí mě, že jsem léta důvěřovala člověku, který na mě hodil takovou špínu.

Zora T. (66), Třebíč