Manžel vrtí hlavou, kolegové z práce se diví a ještě víc moje kolegyně, holky z kanceláře. Prostě mi ta kila nad limit vadí. Že se líbím chlapům taková, jaká jsem? A co? Nosí oni moje tělo?
Vždycky jsem byla, jak se říká, dobře udělaná. Ani nejsem nějak děsivě tlustá, tak plnoštíhlá, to sedí. Ale taková být nemusím!
Velké pokušení
Manžel mi moji snahu vytrvale rozmlouvá. Varuje, že si spíše mohu uškodit. Jenže já mám v hlavě zakódovanou informaci, že mám být štíhlá. Ale dlouho mi chyběla vůle. Nepotřebovala jsem být jako proutek, ale pár kilo by potřebovalo pryč.
Ale když jsem viděla na stole řízek a bramborový salát, najednou jsem byla zase smířená s tím, jak vypadám.
Říkala jsem si, že to tak asi má být a že si pořád něco nalhávám. Já nikdy hubená nebudu a lepší tlustá a veselá než hubená a studená! Ale pak mi to nedalo. Přece nejsem takový slaboch. Jak to, že dokážu řídit pracovní kolektiv, ale jsem bezradná sama se sebou?
Cesta k cíli
Hledala jsem nejrůznější rady, ale odmítala jsem nějakou drastickou dietu. Tak jsem se obrátila o pomoc na výživového poradce. Testy zjistily nedostatek spánku, pomalý metabolismus, téměř žádné spalování a únavu.
„Tělo si tuk ukládá na horší časy,“ dozvěděla jsem se a dostala jídelníček na míru. Moc to nepomohlo.
Zkus to
Až mi kamarádka Marta poradila, že se mám obrátit na nějakou mentální koučku. „Co mi ta pomůže?“ nevěřila jsem. „Třeba tě naučí se soustředit sama na sebe,“ dodala kamarádka. Pak mi ještě sehnala kontakt na Renatu, která jako mentální koučka pomáhá lidem.
„Zkus to,“ tlačila mě kamarádka do toho. „Vždyť se ti nemůže nic zlého stát.“
Povídaly jsme si
Renata byla už od pohledu milá, a když promluvila, měla pevný, ale uklidňující hlas. Co mě překvapilo, bylo, že jsme se o hubnutí ani moc nebavily. Spíš o životě jako takovém. Souhlasila jsem s tím, že budu na sebe trochu přísnější.
Budu chodit spát už v deset večer, žádné ponocování jako dosud. „Neberte si věci příliš vážně,“ radila mi. „To pak vede ke stresu a ten zase zaháníte jídlem.“ Uvědomila jsem si, že má pravdu. „To bude těžké,“ vzdychla jsem. „Ano,“ kývla hlavou. „Těžké, ale proveditelné.“
Změnily se mi chutě
Dala jsem na její rady. I to, že vystoupím o zastávku dřív z autobusu než obvykle, jsem splnila. Jídelníček se mi proměnil, najednou jsem si uvědomila, že nemám chuť na maso. Ne že bych byla vegetariánka, ale zeleninka mi stačila.
A jak jsem se pomalu celá uvolňovala, uvědomovala jsem si, že na váze vídám menší číslo než dřív.
Uklízela jsem si
Byla jsem klidnější, přestala jsem urputně myslet na hubnutí. Vždyť já si to své tělo udržovala v křeči a ono se bránilo. Trápila jsem ho a ono si říkalo o jídlo. Když jsem po čase potkala Martu, byla překvapená.
„Co se to s tebou děje? Vždyť ty najednou záříš,“ řekla mi udiveně. „A mám dojem, že jsi i zhubla,“ řekla uznale. Potěšilo mě to. „Uklízela jsem si v životě,“ přiznala jsem. Trochu se lekla. „Snad nemáš milence?“ A já se musela smát.
Na dobré cestě
Manžel si mě prohlížel, jako by mě snad viděl poprvé. Věděl, že se měním, že jeho večeře a obědy vypadají jinak než ty moje. „Netrap se tím,“ říkal mi. A myslel tím hubnutí. Jenže já už se něčím takovým netrápím. Ano, pořád ještě toužím zhubnout, ale vím, že se mi to daří.
Mirka S. (58), Hradec Králové
