Nikdy jsem neměla nouzi o nápadníky. Byla jsem zvyklá, že mi leží u nohou. O to víc bylo horší, když najednou přestali mít zájem.
Nebyla jsem kdovíjaká koketa, ale mužům jsem se líbila a věděla jsem to. Nezneužívala jsem toho, spíš jsem si užívala, řekla bych. Zatímco mé kamarádky měly dlouhodobé vztahy, vdávaly se a rodily děti, já měla nejdelší dvouletý vztah.
Čas mi utekl
Děti jsem chtěla, ale pořád jsem měla dost času. Pak ale najednou přišla čtyřicítka, žádný stálý partner a mně bylo jasné, že jsem svoji životní šanci prošvihla. Když jsem překročila čtyřicítku, řekla jsem si, že si s muži budu ještě užívat, pokud to půjde, a pak si najdu někoho, po jehož boku zestárnu a budu se s ním cítit v bezpečí.
Jenže osud mi připravil do cesty nepříjemnost, kterou žena těžce nese. Když jsem oslavila pětačtyřicáté narozeniny, muži o mě přestali mít zájem. Nechápala jsem to, protože jsem nezpozorovala, že bych v den svých narozenin zošklivěla.
Když to takhle trvalo pár let a muži nejevili příliš zájem, žila jsem v přesvědčení, že zůstanu sama. Toho jsem se vždy bála. Vždy jsem si myslela, že si za každé situace najdu někoho, s kým zestárnu.
Bohužel s tím, jak jsem rezignovala na osudový vztah, rezignovala jsem i na svůj vzhled a péči o sebe. Už jsem nebyla ta kočka, o kterou by se muži prali. Ztloustla jsem, nemalovala jsem se, má záliba v módě odešla s přechodem. Nemohla jsem čekat, že ještě najdu osudovou lásku.
Nevěděla jsem, co dál
Mé milostné fiasko se ovšem promítalo i do dalších sfér života. Ztratila jsem práci, protože jsem neměla najednou elán. Nic mě nebavilo. Dostala jsem se do dluhů a tím i do kolotoče beznaděje. Zkusila jsem s pomocí kamarádů najít cestu ven ze své nezáviděníhodné situace.
Kromě šetření jsem si musela najít novou práci. Štěstí mi tenkrát přišlo do cesty, což si zpětně uvědomuji až dnes. Bylo mi padesát pět let a o tuto věkovou kategorii se zaměstnavatelé zrovna neperou. Já jsem našla své místo v menší firmě, kde jsem dělala administrativní věci.
Štěstí, nebo náhoda?
Našla jsem tam mnoho kamarádů. Mezi nimi byl i František. Muž, který na tom byl podobně jako já. Také neměl partnerku ani rodinu. Jen ty dluhy neměl, svůj život si uměl kočírovat lépe. Okolí mi naznačovalo, že bychom to mohli dát s Františkem dohromady. To jsem odmítala. František se mi moc nelíbil. Byl sympaťák, to ano, ale já byla zvyklá mít po boku jiné muže.
Nejspíš zasáhl osud
Jednoho dne jsme byli s Františkem sami v práci. Část kolegů měla dovolenou, část měla nějaké pochůzky mimo kancelář. „Co kdybychom šli na oběd?“ navrhl František. Neměla jsem důvod odmítnout. Zašli jsme na oběd do nedaleké restaurace.
Skvěle jsme si popovídali. Měli jsme spoustu společných zájmů a zkušeností, které jsme pořádně probrali. Nevím, jestli jsem poté Františka najednou viděla v jiném světle, ale začali jsme se scházet tajně. Nechtěli jsme, aby o nás kolegové v práci věděli.
Zaplavily mě pochyby
V jistý moment jsem si ale uvědomila, že je již definitivně konec mé atraktivity. Zpočátku si se mnou nostalgie pohrála. Náš vztah byl najednou velmi křehký. V ohrožení, protože jsem najednou byla nejistá. Někde ve skrytu duše jsem nejspíš doufala, že se opět přihrnou ty davy mužů a já si vyberu toho prince na bílém koni. Naštěstí mě to brzy přešlo.
Správný partner pro život
František byl obětavý a laskavý. Ačkoli jsem nikdy nebyla ženou, která by byla závislá na jiných mužích, od Františka jsem pomoc přijala. Pomohl mi finančně. Nechtěla jsem toho zneužít, ale jedině tak jsem ze sebe strhla dluhy, které zasahovaly i do našeho partnerského života.
S Františkem jsme ale stáli před těžkou situací. Jak to říct našim kolegům? Byli jako naše rodina. Nemohli jsme tajit, že se vyplnilo to, co nám všichni prorokovali.
Budu se vdávat!
Jednou jsme o tom s Františkem takhle mluvili a on říkal, že nemůžeme jen tak přijít a říct, že spolu chodíme, protože to je pro puberťáky. Souhlasila jsem. Netušila jsem ale, co bude následovat. František najednou navrhl: „Tak se vezmeme.“
Nevěřila jsem, že to myslí vážně. On ale pokračoval: „Takhle jim prostě oznámíme, že je chceme pozvat na takovou menší party,“ měl jasný plán. A tak jsme začali plánovat svatbu. Hosty, místo, program. Nikdy jsem to nedělala a najednou, s pěti křížky na krku, jsem měla vstoupit do manželského svazku.
Když jsme měli hotovo, připravili jsme to nejdůležitější. Překvapení pro naše přátele. Jednou po práci si František vzal slovo a řekl, že chce všem něco sdělit. Těšila jsem se na překvapené tváře našich přátel. Více udivená jsem ale byla já.
Jsem vděčná za to, co mám
Když jsme všechny pozvali na svatbu, ozvalo se jen: „No konečně!“ Všichni tušili, že se s Františkem scházíme, a přáli nám to. Byla jsem vděčná, že nám to všichni přejí. Jedna věc mě ale mrzí. Že nemám děti.
Kdysi jsem si vysnila, že si alespoň najdu muže, který bude mít své potomky a oni vnoučata a všichni budeme velká rodina. To se mi nesplnilo. Když se dívám na své starší známé, vidím, že smyslem jejich života je velká rodina, vnoučata a děti a i díky tomu si nelezou s partnerem na nervy, protože mají rozptýlení.
Bojím se, abychom si s Františkem nezevšedněli. Ale nechci se rouhat. Je to jen pár let, co jsem si myslela, že budu navždy sama. Osud ale s mým trápením něco udělal, a já jsem vděčná, že si na mě vzpomněl.
Věra L. (63), Plzeň
