Jednou jsem se ošklivě pohádala s matkou. Byl to náš poslední rozhovor. O pár let později se mi narodil syn, který pro mě měl od matky vzkaz.
V životě přijdou chvíle, kterých později litujeme. Mě jedna taková dlouho trápila. V den, kdy moje maminka zemřela, jsem jí řekla něco velmi ošklivého, co ji mělo ranit. Odešla tak na druhý břeh s myšlenkou, že ji nenávidím.
Měla jiné představy
Mámě vždycky záleželo na tom, aby ze mě vychovala dobrého člověka. Někdy mě držela hodně zkrátka, ale určitě to nemyslela zle. Náš vztah byl dobrý. Nedala jsem na matku dopustit. Jen mě poslední roky štvala, protože se jí pořád něco nelíbilo.
„Už bys měla mít děti. A proč se s Tomášem konečně nevezmete?“ rýpala do mě. „To Marta už má dvě děti a s Ivanem jsou svoji osm let,“ srovnávala mě s mojí sestřenicí. Neskutečně mi to lezlo na nervy. „Mami, tím, že do mě budeš pořád šít, nic neurychlíš,“ hájila jsem
svoje zájmy.
Padla ošklivá slova
Jenže téma rodiny a svatby bylo častým důvodem našich hádek. „A proč nemyslíš na mě? Já bych si vnoučata moc přála,“ hrála mi na city. Už ani nevím proč jsme to ten den tak vyhrotily. Začaly jsme na sebe velmi ošklivě štěkat. Už ve dveřích jsme byly v sobě.
Vzduchem létaly nadávky a mně ujelo: „Nenávidím tě. Nikdy pro tebe nebudu dost dobrá, co? Kdybych byla jako Martička, to bys byla konečně spokojená, že jo?“ Matka si jen povzdychla, což mě ještě více vytočilo. „Víš co? Mám skvělý nápad. Zmizím ti ze života, ať máš klid. Sbohem,“ dodala jsem a vyběhla ven.
Pozdě večer přišel telefonát, který mi obrátil život vzhůru nohama. Mamku srazilo auto. Propukla jsem v zoufalý pláč. Tomášovi jsem ani neprozradila, co jsme si ten den řekly. „Je to moje vina,“ proklínala jsem se v duchu. Vypořádat se se smrtí blízkého člověka není snadné. A už vůbec ne, pokud vaše poslední setkání neproběhlo v přátelském duchu.
Stala jsem se matkou
Říká se, že čas vyléčí všechny rány, a tak i já jsem musela žít dál. S Tomášem se nám o rok později narodil syn. Má matčiny oči. Při každém pohledu do nich ji vidím a moc mi chybí. Jednou, když jsem zase na mamku vzpomínala, jsem k synovi pronesla: „Babička by tě milovala celým srdcem.“
„Já vím, řekla mi to,“ odvětil. „Kdy? Vždyť zemřela dřív, než ses narodil,“ připomněla jsem mu. „To sice ano, ale potkali jsme se v nějakém prostoru. Přišla se mi ukázat a o něco mě poprosit,“ sdělil mi a já bedlivě poslouchala.
Vytoužené odpuštění
„Nemáš být smutná kvůli tomu, cos jí řekla, než umřela. Ví, že jsi to tak nemyslela. Miluje tě a je na tebe pyšná. A mám ti dát ještě tohle,“ dodal syn a dal mi pusu. Nikdo mimo mě a maminku neví, co se ten osudný den mezi námi odehrálo. Nezbývá mi než uvěřit tomu, že se ti dva někde skutečně potkali. A to, že mi maminka odpustila, je pro mě obrovská úleva.
Eva S. (47), Most
